Jdi na obsah Jdi na menu
 


mp3 orlik

27. 3. 2007

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Создаю копии сайтов от 500 рублей за лендинг

(Neoogenty, 19. 10. 2019 10:38)

Здесь вы можете заказать копию любого сайта под ключ, недорого и качественно, при этом не тратя свое время на различные программы и фриланс-сервисы.

Клонированию подлежат сайты как на конструкторах, так и на движках:
- Tilda (Тильда)
- Wix (Викс)
- Joomla (Джумла)
- Wordpress (Вордпресс)
- Bitrix (Битрикс)
и т.д.
телефон 8-996-725-20-75 звоните пишите viber watsapp
Копируются не только одностраничные сайты на подобии Landing Page, но и многостраничные. Создается полная копия сайта и настраиваются формы для отправки заявок и сообщений. Кроме того, подключается админка (админ панель), позволяющая редактировать код сайта, изменять текст, загружать изображения и документы.

Здесь вы получите весь комплекс услуг по копированию, разработке и продвижению сайта в Яндексе и Google.

Хотите узнать сколько стоит сделать копию сайта?
напишите нам
8-996-725-20-75 звоните пишите viber watsapp

cigani

(XpireX, 31. 12. 2007 12:43)

víc jak 70% nezamestnanych lidí jsou ciganí(romové) asi dvě třetiny věznu ve vezeni jsou cigani a kdo vy kolik mají nasvědomí přistěhovalci jejich kriminalita je neunosná a stát se jim podřizuje furt nějaké holobity nějake soc. davky. Ano ti utlačovaní jsme my bílí a ješte ktomu ve sve zemi a nějaká hloupá antifa je ještě brání já o sobně jim přeju at je někde nějaky cigan nebo přistěhovalec zabije nebo jen zmlátí at ví koho brání. Hlavně jde o tohle že všechno je rasismus proč? 1. poperete se s ciganem nemusí to být kvúli pleti ale i tak ste rasiste
2. nepříjmete cigána do prac. poměru jste rasista a je to diskrimynace
3. nedostanou nové holobity je to diskriminace
a je mnohem víc věcí co se považuje za diskriminaci a rasismus tak si to lidi uvědomte že je musíme zničit jinak zniči oni nás vytlačí nás z naší země.BRAN SVŮJ NÁROD

Re: cigani

(hela, 1. 5. 2011 17:38)

vyste cesi rasa zabyjaku a lini jyk vsi ste lini makat se vam nechce ja bych vas dala na galeje at taki makate rukama ne drskou

Re: Re: cigani

(WrossiW, 13. 9. 2016 17:15)

Vis my cesi muzem makat drzkou my na to to iq mame ale co vy vy kurvy cerne...pico naucte se zaprve aspon gramatiku kdyz uz neco pisete.....ja bych vas nevzal ani na zasranyho popelara s takym iq...jak zpival Orlik "moralku maj jinou vychovani taky jak my nikdy nebudou never na zazraky...."

kouknete se na ten odkaz

(no tak lidi, 2. 6. 2008 14:52)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Skinheads tohle je odkaz por vsechny co placaji blbosti

Re: kouknete se na ten odkaz

(Richard, 22. 12. 2013 9:35)

snad to pochopi:-))))))))))))))) sem to sem chtel prave dat:-)

Válka

(dAVID, 23. 9. 2010 11:50)

Helé vy bílí tlamy kdyby jsme měli dostatek lidi tak vyhlásíme válku vám bílím blbci a klidně se budem chovat jak ty fašistycký prasata jenže to bude naopak trestat jen rasisty a normální lidi nechat na pokoji já degeš nejsem jsem slušně vychovanej tak stop s rasizmem jak debilové soudit něco z kůži každej má právo žít!!!

Re: Válka

(xxx, 5. 3. 2012 20:53)

Ty cigáne posranej já bych vám udělal stát a pak bych na ten váš stát hodil atomovku.

muj zivot cigana

(cerny cigan, 5. 10. 2008 19:16)

tak jo vy rasistycke svine, kdyz uz se bavite o ciganech podivejte se samy na sebe, kdyz prijdes nekam na autobusove nadrazi tak se asi poblijes protoze ty bile huby uz sedi v bufetu a chlastajod casneho rana. v deset rano uz sedi pred bufetem pochcani a posrani proste smradu jak v carim hradu .A kdyz uz mate ty bile drzky tak by ste se meli casteji myt protoze ta spina je na vas moc videt -hnus jak cip.A ty vase kundicky, to se musi uznat,par bych jich pojebal ale moc jich neni kdyz se podivate naty krasne romky kde kdo by si dal rict a ja ani nemluvim .Mel sem moznost poznat rozdil mezi bilou a romkou a rozdil je vic nez nepatrny. pa buzici tepli pojebal by vas sam dabel do huby za to jak vam narostl zobak.Zhul jak cip.

Re: muj zivot cigana

(Bohino, 9. 12. 2011 22:47)

Ty čůráků vymrdanej ... jdi si psát ty tvé sračky někam jinam ty zmrde černej !!! Nejradči bych ti prokop lebku kanadou ty zasranej zmrde ! Prý špíny se koukni na sebe ty kokote ty spinavej nejsi pravda protože ty špína jsi Českého Národa ,,,, buzerante !!!!!!! Vyhladit ty zmrdy co kradou a mlatí ve skupinkách !!!

Dvojí metr

(K-Krysa, 5. 8. 2011 19:28)

Ono se řekne to nic, oni se přizpůsobjej,
to oni jen tak trošku zloběj,
to protože maj úplně jinou mentalitu.
Abysme se potom nedivili a strachem huby nekřivili,
na ulici nelezli radši zůstali někde v krytu.

Teď budu za toho nejkruto přísnějšího nazi zabijáka. Kor když sem mněl povinost zadat jako potvrzující kód H 1 8 1 H.

zmiřte se ze svým osudem, nácky trpět nebudem!

(žido boľševický feťák po vašom.... :D, 1. 8. 2011 10:16)

zatočíme z bílou nemocí, razantne a tvrde a bez emocí
po našem bez politýckejch kauz, já mám v tomhle jasno NAZIS RAUS!

něco otom

(Medal of Honor, 7. 4. 2011 15:38)

Polsko je co do rozlohy 9. největší zemí Evropy. Délka hranic činí 3511 km, z toho 440 km připadá na mořské hranice (délka pobřeží, jež ovšem není hranicí, tvoří 770 km). Polsko hraničí s následujícími státy:[2]
na západě s Německem (467 km),
na jihu s Českou republikou (796 km) a Slovenskem (541 km),
na východě s Ukrajinou (535 km) a Běloruskem (418 km),
na severu s Litvou (104 km) a Ruskem (Kaliningradská oblast, 210 km).

Zatímco poměrně členitá jižní hranice s Čechami a se Slovenskem probíhá po horských pásmech a v dějinách se prakticky neměnila, východní a západní hranice pochází teprve z roku 1945 a často probíhá v přímém směru nebo po řekách (Bug, Nisa, Odra).
Povrch a vodstvo

Kromě jižních oblastí je většina státu pokryta rozsáhlými nížinami a rovinami Polské nížiny. Téměř tři čtvrtiny území leží do 200 m n. m.

Severní Polsko vyplňují Pomořanská i Mazurská jezerní plošina jako pozůstatek pleistocenního zalednění; místy se na pobřeží vyskytují i písečně přesypy a kosy. Středovýchodní a jihovýchodní část tvoří nízké vrchoviny Malopolská vrchovina a Lublinská vrchovina. Jih Polska prostupuje v příhraniční pás prvohorních horských masivů Jizerské hory, Krkonoše, Soví hory, pískovcové Stolové hory, Bystřické hory a Masiv Králického Sněžníku. Třetihorní Karpaty zahrnují pohoří Vysokých a Nízkých Beskyd, Tatry a Bukovské vrchy. Tatry dosahují v Polsku téměř 2500 m n. m.

Polsko má velmi hustou říční síť. Největší splavné řeky Visla a Odra odvádějí vodu asi z 90 % území Polska do Baltského moře. Je zde velké množství jezer a přehradních nádrží. V Tatrách leží vysoko položená jezera (plesa) ledovcového původu.
Podnebí

Charakter podnebí je na styku kontinentálního východoevropského a oceánského středoevropského typu. Jsou zde dlouhé chladné zimy s vydatnými sněhovými srážkami a horká vlhká léta. Průměrná teplota činí v lednu regionálně -8/3 °C a v červenci 20/27 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 600 mm, klesá od severu k jihu a východu, naopak vzrůstá v horách, kde dosahuje až 1200 mm.
Ochrana přírody
Hlavní článek: Národní parky v Polsku

Krajina v severovýchodním Polsku

Celkově je v Polsku chráněno 101 588 km² území, což představuje 32,1 % rozlohy země. Ochrana přírody se v Polsku soustřeďuje zejména do 23 národních parků:

Babiogórski, Białowieski, Biebrzański, Bieszczadzki, Bory Tucholskie, Drawieński, Gorczański, Gór Stołowych, Kampinoski, Karkonoski, Magurski, Narwiański, Ojcowski, Pieniński, Poleski, Roztoczański, Słowiński, Swiętokrzyski, Tatrzański, Ujście Warty, Wielkopolski, Wigierski, Woliński
Obyvatelstvo
Související informace lze nalézt také v článku Obyvatelstvo Polska.

Druhá světová válka drasticky omezila etnickou pestrost předválečného Polska. Po 1. světové válce tvořili Poláci 69% populace, nyní je to zhruba 98,7%. Byl to výsledek deportací a dalších genocid za 2. světové války.

Velký pokles zaznamenala v posledních letech porodnost, navzdory tomu, že se jedná o jeden z nejvíce katolických států Evropy a byl zde obnoven zákaz potratů.
Etnické složení
Poláci 98,7 %
Ukrajinci 0,6 %
Ostatní (Němci, Bělorusové, Kašubové, Židé) 0,7 %[9]

něco otom

(Medal of Honor, 7. 4. 2011 15:37)

Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až v roce 1918 po porážce Centrálních mocností. Nezávislost si udrželo i v následné válce se sovětským Ruskem. O své hranice bojovalo též s Ukrajinci, Němci, Čechy a Litevci. Druhá polská republika byla ustavena jako parlamentní republika, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní; ozývalo se volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu (tzv. sanační režim), která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv. Před vypuknutím druhé světové války měl důležitou pozici v Polsku ministr zahraničí Józef Beck.[6]

Vývoj polských hranic v 1. polovině 20. století. Plnou červenou čarou hranice meziválečného Polska, čerchovaně Polsko po r. 1945. Modře jsou vyznačeny demarkační linie.

Na počátku druhé světové války v roce 1939 bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Během války bylo zničeno mnoho polských měst (zejména Varšava po Varšavském povstání) a jeho území se stalo hlavním dějištěm holocaustu. Po válce Sovětský svaz většinu svého původního záboru anektoval (bez legitimního vyhlášení války); jako „odškodnění“ byla k Polsku naopak připojena západní „nová území“ až po dnešní hranici s Německem na Nise a Odře. Posun hranic vyvolal obrovské nucené přesuny obyvatelstva, kdy Poláci přicházeli z území anektovaných Sovětským svazem a osidlovali zejména západní území, z nichž byl vyhnáno německé (a tedy prakticky veškeré) obyvatelstvo.
Po roce 1945

Po válce se Polsko pod sovětským vlivem stalo komunistickým státem. Proběhla násilná kolektivizace a znárodňování, oproti jiným státům byl však režim tolerantnější k tradičně vlivné katolické církvi. Poznaňské povstání roku 1956 bylo násilně potlačeno. Následné uvolnění 60. let bylo provázeno hospodářskou stagnací. V roce 1980 byly po vlně stávek vytvořeny nezávislé odbory Solidarita (Solidarność), které se postupně staly důležitou politickou silou (po zesílení jejich protestů vyhlásil generál Jaruzelski stanné právo) a nakonec zvítězily v prvních postkomunistických volbách v roce 1989.

Po pádu režimu na konci 80. let Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński; ti nastolili silně konzervativní, nacionalistický a euroskeptický politický kurz, který na evropské úrovni budil kontroverze.[7] Vítězství Občanské platformy roku 2007 posunulo zemi blíže k neoliberalismu.

něco otom

(Medal of Honor, 7. 4. 2011 15:35)

Od středověku k rozdělení Polska

Polsko jako státní útvar existovalo již v 10. století. První zprávy o něm pocházejí z roku 962/963 a týkají se knížete Měška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. Jeho rod, Piastovci, vládl v Polsku až do roku 1370, často ve sporech s českými Přemyslovci. Roku 1025 se Boleslav Chrabrý nechal jako první polský vládce korunovat polským králem; titul však nebyl dědičný. Roku 1320 nastoupil na trůn Vladislav I. Lokýtek, jemuž se podařilo sjednotit v té době rozdrobený polský stát.[4]

Roku 1385 bylo smlouvou v Krevě dohodnuto spojení polského království s litevským velkoknížectvím. Na polský trůn usedli litevští velkovévodové z rodu Jagellonců. Toto soustátí existovalo ve formě volné polsko-litevské personální unie až do roku 1569, kdy byla Litva tzv. lublinskou unií těsněji přičleněna k polskému království. K velkému rozkvětu polsko-litevského státu došlo v 16. století. Negativní stránkou bylo přílišné oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita (věc veřejná, překlad latinského res publica). Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody.

Hranice Polska po roce 1945
Hranice Polska 1918—1939
Polsko-litevská unie 1569
Polsko okolo roku 1000
Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem

V letech 1807–1815 zřídil francouzský císař Napoleon I. na části území předtím zabraným Pruskem a Rakouskem Knížectví varšavské, které se stalo Napoleonovým spojencem. Po jeho porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomní Království polské, podléhající ruskému carovi. Roku 1831 vybuchlo ve Varšavě a dalších místech Listopadové povstání, jedno z největších národních povstání 19. století, které však bylo carskou armádou potlačeno; následkem toho byla v roce 1832 jeho autonomie knížectví omezena a roku 1866 zcela zrušena.

Část obsazená Rakouskem nesla název Království haličsko-vladiměřské (s autonomní vládou od roku 1861). Město Krakov s okolím bylo v letech 1815–1846 nezávislou Republikou krakovskou (pod patronátem tří sousedních mocností); po potlačení Krakovského povstání bylo připojeno k Rakouské Haliči, jejíž východní část obývali převážně Malorusové (Ukrajinci) a Židé. Přes národnostní třenice a relativní zaostalost byla rakouská část s městy Krakov a Lvov v 2. polovině 19. století díky mírnějšímu pronásledování hlavní scénou polské kultury a vědy.[5]

Území, kde byla roku 1910 převažujícím jazykem polština (světle modře). Poláci byli v letech 1795—1918 rozděleni mezi Německou říši, Rakousko-Uhersko a Ruskou říši.

Území obsazené Pruskem se nazývalo v letech 1815–1848 Velké knížectví poznaňské (s omezenou autonomií), poté (pod názvem Provincie Poznaň) byla jeho autonomie rovněž zrušena. Hospodářsky rozvinuté Slezsko náleželo Prusku již od sedmileté války, Pomořansko bylo připojeno ještě dříve. Pruský zábor měl měl oproti ruskému a rakouskému více průmyslu a železnic.
Mezi 1. a 2. světovou válkou

Centrum Varšavy zničené nacisty po Varšavském povstání

Během první světové války po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem bylo na tomto území zřízeno autonomní Polské království jako loutkový stát pod patronátem

něco otom

(Medal of Honor, 7. 4. 2011 15:34)

Mezi 1. a 2. světovou válkou

Centrum Varšavy zničené nacisty po Varšavském povstání

Během první světové války po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem bylo na tomto území zřízeno autonomní Polské království jako loutkový stát pod patronátem Centrálních mocností.

Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až v roce 1918 po porážce Centrálních mocností. Nezávislost si udrželo i v následné válce se sovětským Ruskem. O své hranice bojovalo též s Ukrajinci, Němci, Čechy a Litevci. Druhá polská republika byla ustavena jako parlamentní republika, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní; ozývalo se volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu (tzv. sanační režim), která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv. Před vypuknutím druhé světové války měl důležitou pozici v Polsku ministr zahraničí Józef Beck.[6]

Vývoj polských hranic v 1. polovině 20. století. Plnou červenou čarou hranice meziválečného Polska, čerchovaně Polsko po r. 1945. Modře jsou vyznačeny demarkační linie.

Na počátku druhé světové války v roce 1939 bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Během války bylo zničeno mnoho polských měst (zejména Varšava po Varšavském povstání) a jeho území se stalo hlavním dějištěm holocaustu. Po válce Sovětský svaz většinu svého původního záboru anektoval (bez legitimního vyhlášení války); jako „odškodnění“ byla k Polsku naopak připojena západní „nová území“ až po dnešní hranici s Německem na Nise a Odře. Posun hranic vyvolal obrovské nucené přesuny obyvatelstva, kdy Poláci přicházeli z území anektovaných Sovětským svazem a osidlovali zejména západní území, z nichž byl vyhnáno německé (a tedy prakticky veškeré) obyvatelstvo.
Po roce 1945

Po válce se Polsko pod sovětským vlivem stalo komunistickým státem. Proběhla násilná kolektivizace a znárodňování, oproti jiným státům byl však režim tolerantnější k tradičně vlivné katolické církvi. Poznaňské povstání roku 1956 bylo násilně potlačeno. Následné uvolnění 60. let bylo provázeno hospodářskou stagnací. V roce 1980 byly po vlně stávek vytvořeny nezávislé odbory Solidarita (Solidarność), které se postupně staly důležitou politickou silou (po zesílení jejich protestů vyhlásil generál Jaruzelski stanné právo) a nakonec zvítězily v prvních postkomunistických volbách v roce 1989.

Po pádu režimu na konci 80. let Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński; ti nastolili silně konzervativní, nacionalistický a euroskeptický politický kurz, který na evropské úrovni budil kontroverze.[7] Vítězství Občanské platformy roku 2007 posunulo zemi blíže k neoliberalismu.

10. dubna 2010 zahynul prezident Lech Kaczyński ve Smolensku v Rusku se svou manželkou i některými dalšími polskými politiky a osobnostmi z vrchního velení polské armády (vrchní velitel pozemních, leteckých, námořních i speciálních sil) při letecké nehodě, když letěl do Ruska uctít památku zavražděných Poláků během Katyňského masakru.[8]
Geografie

Polsko dnes
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Polska.

Polsko je co do rozlohy 9. největší zemí Evropy. Délka hranic činí 3511 km, z toho 440 km připadá na mořské hranice (délka pobřeží, jež ovšem není hranicí, tvoří 770 km). Polsko hraničí s následujícími státy:[2]
na západě s Německem (467 km),
na jihu s Českou republikou (796 km) a Slovenskem (541 km),
na východě s Ukrajinou (535 km) a Běloruskem (418 km),
na severu s Litvou (104 km) a Ruskem (Kaliningradská oblast, 210 km).

něco otom

(Medal of Honor, 7. 4. 2011 15:30)

1. září 1939 vypukla německým přepadením Polska druhá světová válka. O dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Poláci se statečně bránili, ovšem proti německé bleskové válce se ukázali zcela bezmocní. Po pouhém měsíci válčení bylo Polsko na kolenou. Východní polovinu země zabral v souladu s paktem Molotov-Ribbentrop Sovětský svaz.

Dalšími oběťmi německé agrese se v dubnu 1940 staly Dánsko a Norsko. V květnu zahájila německá armáda napadením Belgie, Nizozemska a Lucemburska válku na západě. Německým pancéřovým divizím se během pár dní podařilo rozetnout spojenecké vojsko ve dví. Britský expediční sbor, obklíčený u Dunkerque, byl sice evakuován, nicméně 14. června 1940 wehrmacht triumfálně vstoupil do Paříže. Po dalším týdnu bojů Francie kapitulovala. V následné letecké bitvě o Británii musel však Hitler strpět svoji první porážku. V dubnu 1941 okupovala německá armáda spolu s Itálií, Maďarskem a Bulharskem také Jugoslávii a Řecko. Značných úspěchů dosáhl v severní Africe rovněž Afrikakorps pod velením Erwina Rommela.

22. června 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz. Po několika měsících tohoto mohutného tažení padlo do německých rukou celé západní Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Pobaltí. V zimě 1941/1942 ale německý postup zamrzl před Moskvou. V prosinci 1941 vstoupily do války USA. V průběhu nové německé ofenzívy na východě v létě 1942 pronikl wehrmacht až na Kavkaz a k Volze. Zde však německá armáda utrpěla v zimě 1942/1943 zničující porážku v bitvě u Stalingradu, což znamenalo bod obratu ve vývoji války.

Mezitím byla nacisty uvedena v chod genocida především židovského obyvatelstva (holokaust). V lednu 1942 uspořádaly nacistické špičky konferenci ve Wannsee, na níž bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky („Endlösung“). Židé z celé okupované Evropy byli odvezeni do koncentračních a vyhlazovacích táborů v obsazeném Polsku. V Osvětimi, Treblince, Majdanku a na mnoha jiných místech bylo do konce války vyvražděno kolem 6 milionů evropských Židů. Je prokázáno, že podobný úděl chystali nacisté také dalším etnickým a národnostním skupinám označeným za podřadné, především Slovanům a Romům. Takto uvolněné teritorium na východě mělo posloužit k vytvoření životního prostoru (Lebensraum) pro árijskou rasu. Zlikvidovány měly být rovněž fyzicky nebo mentálně postižené osoby.

Zatím po porážce u El-Alamejnu síly Osy v severní Africe v květnu 1943 kapitulovaly. Po bitvě u Kurska dobyla Rudá armáda do konce roku 1943 zpět velkou část obsazeného sovětského území. 6. června 1944 se anglo-americká vojska vylodila v Normandii a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. Sověti mezitím pronikli na Balkán a do Polska. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce v bitvě v Ardenách, byl osud Německa zpečetěn. V dubnu 1945 zahájila Rudá armáda závěrečný útok na Berlín. 30. dubna spáchal Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala.

Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa. Většina Evropy ležela v ruinách a více než 60 milionů lidí bylo zabito. Politická a ekonomická infrastruktura Německa byla totálně zničena a z někdejších německých území na východě bylo odsunuto kolem 12 milionů lidí. Tato válka navíc Německu přinesla historické dědictví viny a hanby

něco otom

(Medal of Honor, 7. 4. 2011 15:28)

Nacistické Německo, oficiálním názvem Německá říše (německy Deutsches Reich) v letech 1933 až 1943 a Velkoněmecká říše (německy Großdeutsches Reich) od roku 1943 do jeho zániku roku 1945, neoficiálně označované také Třetí říše (německy Drittes Reich) či prostě Říše, je označení německého státu v době, kdy byl ovládán nacisty, tedy od Hitlerova jmenování německým kancléřem 30. ledna 1933[zdroj?] či od jeho převzetí diktátorských pravomocí v březnu 1933 do bezpodmínečné kapitulace Německa ve druhé světové válce 8. května 1945.Obsah [skrýt]
1 Nástup k moci
2 Nacistický stát
3 Druhá světová válka a zánik režimu
4 Související články

[editovat]
Nástup k moci

Hitlerovým nástupem k moci započala etapa nacionálně socialistického uchopení moci. Již 28. února 1933 bylo po požáru budovy Říšského sněmu, ze kterého Hitler obvinil komunisty, vydáno nařízení, kterým byla zrušena základní lidská práva obsažená ve výmarské ústavě. Komunistická agitace byla zakázána a komunistická strana byla zanedlouho postavena mimo zákon.

Kolem 10 tisíc sociálních demokratů a komunistů byla zatčeno a uvězněno. Mnoho ze zadržených bylo popraveno. Na základě zmocňovacího zákona z března téhož roku převzala vláda veškerou politickou moc. Zmocňovacím zákonem Hitler zdánlivě legálním způsobem nastolil nacistickou totalitní diktaturu. Liberální ústava výmarské republiky se nalézala v troskách.

Zásadním krokem na cestě Německa k přeměně v totalitní stát bylo zglajchšaltování („usměrnění“) celého politického a správního aparátu a všech oblastí hospodářského, sociálního a kulturního života. Všechny ostatní politické strany se buď sloučily s NSDAP, nebo byly zakázány. Stejný osud stihl také odbory a různé profesní organizace. Sjednáním konkordátu s Vatikánem si nacistický režim zajistil loajalitu katolické církve v Německu.

Velkým problémem pro Hitlera byla SA, paramilitární organizace NSDAP. Vůdce SA, Ernst Röhm, toužil začlenit své SA-many do řad reichswehru a stát se jeho velitelem. To ovšem narušovalo Hitlerovy záměry. 30. června 1934 proto Hitler nařídil Röhma a jeho podřízené zatknout a bez soudu popravit. Tato událost vstoupila do dějin jako „noc dlouhých nožů“.

Posléze posílila své postavení SS pod velením Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Tomu záhy podléhalo Gestapo (tajná státní policie) a nově zřízené koncentrační tábory, kam byly umisťovány politicky (sociální demokraté, komunisté) a rasově (Židé…) nežádoucí osoby. Později spadala do Himmlerovy kompetence veškerá policie v nacistickém Německu. Hitler tak vyřadil jakoukoliv možnou opozici vně i uvnitř NSDAP. Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 se Hitler nechal jmenovat vůdcem (německy „Führer“).
[editovat]
Nacistický stát

Už před uchopením moci projevovali nacisté nenávist k některým etnikům, například vůči Lužickým Srbům, Židům či Romům. Diskriminace a perzekuce Židů byly zahájeny v dubnu 1933 vypuzením židovských úředníků ze státní správy. V září 1935 schválil říšský sněm norimberské rasové zákony namířené proti Židům. Židé byli zbaveni německého státního občanství a bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. Norimberskými zákony bylo postiženo kolem 500 tisíc lidí. 9. listopadu 1938 zinscenovali nacisté „křišťálovou noc“ – pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množství synagog. Příslušníci SS přitom před zraky nečinné policie zavraždili mnoho Židů.

Ekonomická opatření jako například výstavba dálniční sítě (Autobahnen), která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení.


něco otom

(Medal of Honor, 7. 4. 2011 15:25)

Árijská rasa označuje antropologický a filozofický směr pocházející z 19. století. Stoupenci tohoto směru věřili v existenci nadřazené rasy, mající jak zvláštní atributy (fyzickou krásu, blond vlasy atd.), tak i lepší schopnosti v myšlení, kreativitě, shrnutě řečeno, skupinu nadlidí.

Tato teorie byla jednou z hlavních politicko-propagandistických ideí nacistického Německa, vyzdvihující "správné Němce" nad jiné Němce, a Němce jako takové (do čehož v té době spadali i Rakušané a zahraniční německé menšiny) nad zbytek Evropy.

Árijská rasa se ovšem mohla podle přesvědčení nacistických vůdců vyskytovat, i když jen minoritně, i v jiných národech, tudíž například zajatý voják, který splňoval atributy Árijského druhu, měl lepší postavení a práva než jeho "nevhodní" soukmenovci.

Tyto teorie byly někdy vyháněny do úchylných rozměrů zfanatizovanými členy nacistických stran, například Josefem Mengelem, který proslul krutými experimenty při pokusech najít zaručený způsob, jak zaručit, že každý Němec bude plodit pouze Árijské potomky.

Dnes se toto přesvědčení vnímá jako rasismus.

Něco oněm

(medal of Honor, 7. 4. 2011 15:20)

ne 20. července 1944 jen těsně unikl atentátu (viz Atentát na Hitlera z 20. července 1944). 20. dubna 1945 měl 56. narozeniny. O deset dní později, 30. dubna 1945, spáchal sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu při současném stisknutí spouště pistole (Walther PPK) ve svém bunkru v Berlíně. Těsně před smrtí měl zakřičet: "Bez nacionálního socialismu nemůže Německo existovat!" Jeho novomanželka Eva Braunová spáchala sebevraždu před ním kyanidovou kapslí[3]. Jejich těla byla potom vynesena do jednoho z kráterů před bunkrem, polita benzínem a spálena. V noci ze 7. května na 8. května 1945 dobyly Berlín jednotky sovětské armády a 7. května 1945 byla podepsána kapitulace Německa, která vešla v platnost druhého dne v 23:01.[4]

Dlouhá léta se vedly spory, jestli Hitler skutečně spáchal sebevraždu, či zda se mu přeci jen nepodařilo z obklíčeného Berlína uprchnout. Dnešní moderní poznatky naznačují, že Hitler skutečně v Berlíně zemřel a že byly jeho ostatky částečně spáleny. Část jeho lebeční kosti je do dnešních dnů v archivech Moskvy. Německé armádě tehdy docházelo palivo, a tak musel dát jeden z Hitlerových generálů rozkaz, aby vzali palivo z aut na parkovištích, aby mohli těla Adolfa a Evy Hitlerových spálit.

Poslední výzkumy této lebeční kosti však odhalily (dle vyjádření doktora Bellatoniho), že patřila ženě mezi 20 a 40 lety.[5]
Osobnost
Politické názory

Politické názory Adolfa Hitlera byly ovlivněny starší německou literaturou a filozofií (Herder, Arndt) a tzv. sociálním darwinismem, který se pokoušel o aplikaci Darwinových poznatků o přirozeném vývoji druhů postupnou eliminací nejslabších i na národnostní otázku. Hitler opovrhoval liberálním uspořádáním státu a zdůrazňoval moc. Hitler byl typický demagog a populista, který ve svých projevech sliboval všem vrstvám společnosti cokoliv, jen aby získal jejich hlasy. Byl sice vůdcem nacionálně-socialistické strany, ale k socialismu se nikdy nehlásil.

„Kdokoliv, kdo je připraven učinit z národní otázky otázku svou vlastní do té míry, že nezná žádný vyšší ideál než blaho svého národa; kdokoliv, kdo porozuměl naší skvělé národní hymně „Deutschland über Alles“ v tom smyslu, že nic na světě nezastíní v jeho očích Německo, jeho lid a zemi – ten je socialistou.“(Hitlerův projev z 28. 7. 1922)

Röhmovy snahy o socialistickou revoluci rázně ukončil masakrem ve vedení NSDAP a SA za Noci dlouhých nožů v roce 1934. Jednou z prvních věcí, kterou nacisté udělali, když se dostali k moci, bylo zrušení odborů. Zároveň po léta přijímal velikou finanční podporu velkoprůmyslníků, bankéřů a junkerů a sliboval ochranu jejich majetku.

V jeho myšlení jsou dva zásadní prvky, silný antisemitismus a nacionalismus. Primitivní antisemitismus mu pomáhal vytvářet obraz veřejného nepřítele a vyvrcholil holocaustem a extatický nacionalismus přitahoval pravicově smýšlející část německé společnosti odchované „pruským myšlením“ a vyvrcholil světovou válkou.


1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20

následující »