skinheads

Řecko a Jugoslávie
Související informace lze nalézt také v článku Balkánské tažení.

Již od třicátých let směřoval Mussolini své velmocenské ambice na Balkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivý útok proti Řecku.[10] Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přejití do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu rumunských ropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila i Jugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace a puč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance.

Němečtí výsadkáři nad Krétou

6. dubna 1941 překročily německé divize z Rakouska, Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe podnikla ničivý nálet na Bělehrad. Jugoslávská obrana byla brzy prolomena a už 10. dubna stanuly jednotky Wehrmachtu v chorvatském Záhřebu, kde byly uvítány jásajícími davy. Bělehrad dobyly německé pancéřové divize dva dny nato, pročež 17. dubna přijalo jugoslávské velení bezpodmínečnou kapitulaci. Poražená Jugoslávie byla rozdělena mezi vítězné státy a na jejích troskách byl vyhlášen chorvatský loutkový stát pod vedením Ustašovců. Řekové posílení britskými jednotkami, přesunutými ze severní Afriky, kladli Němcům houževnatější odpor. Německý postup do vnitrozemí ztěžoval také nepříznivý hornatý terén. Po překonání Metaxasovy linie padla 9. dubna do rukou Němců Soluň, takže téměř polovina řecké armády byla uvězněna ve východní Makedonii. Během dvou týdnů byli Řekové obklíčeni rovněž v Epiru. Britové se pokusili zadržet Němce u Thermopyl, avšak poté, co byla jejich obrana zdolána, zahájili obojživelnou evakuační operaci. 27. dubna vstoupily oddíly Wehrmachtu do Athén a na Peloponés, čímž bylo balkánské tažení ukončeno.

O necelý měsíc později, 20. května 1941, provedly německé vzdušné síly letecký výsadek na Krétu. Při tomto útoku však němečtí výsadkáři utrpěli těžké ztráty, přičemž nejprve nedokázali dobýt žádné letiště potřebné k zajištění příchodu posil a zásobování. Kvůli špatné koordinaci a komunikaci mezi jednotkami Commonwealthu a intenzivním útokům Luftwaffe se Němcům nakonec podařilo konsolidovat svoje pozice a vytlačit Spojence z ostrova. Hitler nicméně do budoucna zakázal provádění jakýchkoli dalších výsadkových operací.
[editovat]
Válka v Africe a na Středním východě

Australští vojáci u Tobruku
Související informace lze nalézt také v článku Druhá světová válka v Africe.

Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocená Velká Británie, jejíž nový ministerský předseda Winston Churchill sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze „krev, pot a slzy“. Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobení Britských ostrovů a jež mohla zmařit chystanou invazi (operace Seelöwe), bylo nyní britské letectvo (Royal Air Force) v čele s leteckým maršálem Hughem Dowdingem. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německá Luftwaffe, jejímž velitelem byl Hermann Göring. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska.

Supermarine Spitfire – stíhačka Královského letectva (RAF)

Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe zaměřila na britské konvoje, které během tzv. bitvy o kanál (Kanalkampf) vytlačila z Lamanšského průlivu. Hlavní útok byl zahájen 13. srpna, v tzv. „den orla“ (Adlertag). Němci nejprve částečně neutralizovali britský radarový systém a zaútočili proti přístavům a vojenským a leteckým zařízením na pobřeží. V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu. Později se Luftwaffe zaměřila proti letištím RAF ve vnitrozemí a leteckým továrnám. V závěrečné etapě boje, na počátku září, podnikli Němci denní útoky na Londýn a jiná velká britská města, jako bylo třeba Coventry, s cílem zlomit morálku jejich obyvatel. Konečně 15. září Britové přesvědčivě odrazili rozsáhlý německý útok, načež Hitler nařídil odložit vylodění na neurčito. Luftwaffe i nadále pokračovala v bombardování měst (Blitz). Kvůli velkému množství zničených letadel se však od října omezovala pouze na noční útoky, které si i přesto do jara následujícího roku vyžádaly přes 40 000 životů. V bitvě o Británii usilovali Němci o zničení nepřátelských stíhaček, avšak podcenili význam radaru pro obranu Britů. Navíc britský průmysl dokázal vždy plně nahrazovat ztráty vlastních strojů. Značný podíl na tomto vítězství „nemnohých“ náležel kromě britských pilotů také Polákům, Kanaďanům, Novozélanďanům, Čechům, Belgičanům a zástupcům mnoha jiných národů.
[editovat]
Řecko a Jugoslávie
Související informace lze nalézt také v článku Balkánské tažení.

Již od třicátých let směřoval Mussolini své velmocenské ambice na Balkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivý útok proti Řecku.[10] Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přejití do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu rumunských ropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila i Jugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace a puč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance.

koordinaci a komunikaci mezi jednotkami Commonwealthu a intenzivním útokům Luftwaffe se Němcům nakonec podařilo konsolidovat svoje pozice a vytlačit Spojence z ostrova. Hitler nicméně do budoucna zakázal provádění jakýchkoli dalších výsadkových operací.

Obsazení Dánska a Norska
Související informace lze nalézt také v článku Operace Weserübung.

Němečtí vojáci stoupají do kopce v Norsku jižně od Bagn

Velitel německého válečného námořnictva (Kriegsmarine) vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci Norska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé ponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán Unternehmen Weserübung, podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci Dánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost norského přístavu Narvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozu švédské železné rudy do Německa. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali podpořit Finy v jejich boji proti Sovětům. Po skončení Zimní války bylo ale od tohoto záměru upuštěno.

Začátkem dubna zahájili Britové zaminovávání norských výsostných vod, čímž však podnítili německý útok, k němuž došlo 9. dubna 1940.[6] Dánsko se vzdalo bez boje během jediného dne. (Byla to jediná okupovaná země, která si svoje židovské spoluobčany zachránila před nacistickým holokaustem. Shromáždila je a v noci je tajně převedla do neutrálního Švédska). Zato v Norsku narazili Němci na houževnatý odpor. Většina vylodění proběhla úspěšně s výjimkou Osla, které bylo dobyto teprve německými výsadkáři. V Narviku se Němcům podařilo obsadit město i přístav, záhy však byli obklíčeni takřka pětinásobnou přesilou Britů, Francouzů a Norů, podporovaných Královským námořnictvem (Royal Navy). V následné bitvě o Narvik byli Němci koncem května nuceni město vyklidit a ustoupit směrem k hranicím Švédska, ovšem vývoj situace ve Francii přiměl Spojence počátkem června ke stažení jejich oddílů z Norska. Němci zde později instalovali loutkovou vládu pod vedením norského zrádce Vidkuna Quislinga.
[editovat]
Německý útok na západ
Související informace lze nalézt také v článku Bitva o Francii.

Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako Sitzkrieg („válka vsedě“, případně „podivná válka“), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném Fall Gelb.

Britští a francouzští zajatci v Dunkerque

Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Původní záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generál Erich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes Ardenský les a řeku Mázu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví.

Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým útokem proti Polsku.[2] Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Gliwicích příslušníky SS v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku.[3] Vlastní vojenský útok byl zahájen bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínu Blitzkrieg („blesková válka“).

Mezi 8. až 10. září se Němci přiblížili ze severu a jihu k Varšavě, avšak polské divize sevřené v Poznani, západně od Varšavy, podnikly rozhodný protiútok. 17. září překročila sovětská Rudá armáda polské východní hranice[4] a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování obležené polské hlavní město kapitulovalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů, pouze izolované kapsy vytrvávaly v odporu, jenž skončil do 6.října. Po završení bojů si Němci a Sověti rozdělili svoji kořist: západní území Polska byla začleněna do Říše, zatímco východní Polsko se stalo součástí Sovětského svazu. Střední Polsko bylo přeměněno v Generální gouvernement okupovaný Němci. Na dobytém území byly zahájeny rozsáhlé represálie proti civilnímu obyvatelstvu. Probíhaly deportace na nucené práce a popravy polské inteligence a Židů. Na tomto teroru se podílely především Himmlerovy Einsatzgruppen a jednotky SS-Totenkopfverbände. Stejně nemilosrdné metody uplatňovali Sověti ve východní části Polska. 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno NKVD v tzv. katyňském masakru.
[editovat]
Zimní válka
Související informace lze nalézt také v článku Zimní válka.

Finští vojáci během Zimní války

Poté, co po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo Finsko sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu napadeno Rudou armádou.[5] Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 13. března 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům část Karélie. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. pokračovací válce pokusili dobýt zpět ztracená území.

národů, jež měla fungovat jako fórum, na němž měly národy mírovým způsobem urovnávat svoje spory. O pět let později byla sjednána smlouva z Locarna, v níž byla poskytnuta záruka německo-francouzské hranici, přičemž případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny arbitráží. V roce 1928 byl uzavřen Briand-Kelloggův pakt, který zakazoval vedení útočné války.

Němečtí vojáci na sjezdu NSDAP v Norimberku v roce 1935

Mírové snahy však byly mařeny obnoveným izolacionismem Spojených států a obzvláště rozmachem různých totalitních režimů, k čemuž výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Ruská občanská válka vedla k vytvoření komunistického Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl zde k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které ustavilo svým loutkovým státem.

Ekonomický rozvrat v Německu na počátku třicátých let měl za následek vzestup Adolfa Hitlera, vůdce nacionálních socialistů (NSDAP) slibujícího Němcům zrušení versailleské smlouvy a zajištění „životního prostoru“ na Východě (Lebensraum). 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce 1935 byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády (Wehrmacht), a rovněž bylo připojeno Sársko. V témže roce napadla Itálie za blahovolného přihlížení Společnosti národů Habeš. V rozporu se smlouvami z Versailles a Locarna remilitarizoval Hitler v březnu 1936 Porýní. Francie a Velká Británie se však zdržely jakýchkoli protiakcí. V červenci téhož roku vypukla španělská občanská válka, v níž Hitler a Mussolini poskytli pomoc fašistickému generálovi Franciscu Francovi, jehož nacionalistické síly se postavily proti levicovým republikánům podporovaným Sověty, jež zdolaly po třech letech válčení. V říjnu 1936 vytvořily Itálie a Německo Osu Berlín-Řím a o měsíc později sjednaly Německo a Japonsko protisovětské spojenectví, nazvané pakt proti Kominterně.

Japonští vojáci v Číně

V červenci 1937 napadlo Japonsko Čínu, čímž započala druhá čínsko-japonská válka. Čínští nacionalisté a komunisté válčící proti sobě uzavřeli mír, aby společně čelili cizím útočníkům. I přesto Japonci brzy dobyli Šanghaj, Nanking a nejprůmyslovější oblasti na severovýchodě země. Mezitím Hitlerův expanzionizmus v Evropě vedl 12. března 1938 k anšlusu Rakouska, proti čemuž Británie a Francie, znepokojené německým zbrojením, nijak nezasáhly. V září 1938 pohrozil Hitler válkou, pokud by Německu nebylo vydáno československé pohraniční území obývané sudetskými Němci. Britský premiér Neville Chamberlain tudíž inicioval rozhovory, jež vyvrcholily 29. září přijetím mnichovské dohody. V ní bylo Československo donuceno k odstoupení Sudet výměnou za Hitlerův příslib, že nezabere žádné další československé území. Chamberlain věřil, že dosáhl „míru pro naši dobu“. Nicméně neuplynulo ani šest měsíců, když 15. března 1939 obsadil Wehrmacht zbytek Československa, jenž byl přeměněn v Protektorát Čechy a Morava. Již o den dříve vyhlásil svoji nezávislost slovenský štát, jenž se stal v čele s Jozefem Tisem německým satelitem. Pobouřeni touto novou agresí a Hitlerovými výhružkami vůči Polsku kvůli Gdaňsku se Britové a Francouzi zaručili za polskou nezávislost. Vzájemná nedůvěra mezi Stalinem a západními demokraciemi nakonec přispěla ke sjednání paktu Ribbentrop-Molotov, v němž se Německo a SSSR 23. srpna 1939 zavázaly k oboustranné neutralitě a v tajném dodatku si rozdělily Polsko a východní Evropu.

Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Příčiny války představovaly důsledky versailleské smlouvy, která prohloubila pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a velká hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let, jež zásadním způsobem oslabila velkou část států, čímž umožnila vzestup nacismu pod vedením Adolfa Hitlera a jiných totalitárních režimů v celé Evropě.

Obecně přijímaným datem začátku války v Evropě je 1. září 1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko, načež se do konfliktu vložily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu. Za první předčasný útok druhé světové války v Evropě je považován tzv. Jablunkovský incident.[1] V Asii je za počátek války považována japonská invaze do Číny 7. července 1937. Sovětský svaz nejprve uzavřel s Německem pakt o neútočení a uvolnil tím prostor pro nacistickou vojenskou expanzi, avšak 22. června 1941 byl přepaden německým Wehrmachtem. Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly Spojencům pomoc, byly vtaženy do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku.

Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Nejhrůznějším příkladem genocidy se stal holocaust, jemuž v důsledku zrůdné nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na „civilizované metody válčení“ se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily.

V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.

Ale to samozřejmě to jenom platilo pro slušný a pracovtý cigány ty mám rád ale Degeše bych vysídlil na SLovesnkoo !!!! nesnášimb Degeše at jdou do prdelé akorat náááás obtěžujou a přepadááávajííí Souhlasim sváááma lidiii jinak :)

hej jsi debil jak tu soudíš že Adolf měl něco dokončit hej přemýšlej něco než napíšeš ty kokoté on bojoval z celym světem z Amerikou z RusákamA Z ČECHAMA ATÁK jsi debil on chtěl vyhladit českej národ a to jsme my Slovani si debil bys tu nebyl kdyby to vyhrál všechno by to patřilo němcům celý Rusko celá Evropa volé ! Vy\ kokoti každej cikán není špatnej nejhorší jsou bíli fetujou kradou atd a ty se chovaj ještě hůř než černý uplně na hlavu jste všichni !!!

Nemám rád nedodělanou práci a Áda to měl dokončit.Černí jako první a pak zbytek.Viva zyclone B.

Zkurvený píče vymrdaný to sou.... OI!!!! OI!!!

Mate radi cikany jo? ja je nesnasim jak je spravne napsano doku d budou zit ze statnich podpor a nicit vse okolo tak je zabijet ! jsou to zmrdi co kradou co chcete ja byh je strilel bo daval do plynu co s nima driv byly otroci proc njsou ted? oholte si hlavy kupte bombry,kanady a maskace a uidite jak se vam budou vyhejbat a budou slusny a kdyz ne tak dokopat a pak jsou slusny potrebujou jen naucit mensi natlak na ne tak donich a nerikejte nejaky sracky z bible nebo ze jsou v poho mozna tak 1 ze 100 je v poho to beru ale ne hej dik nemas penize neboo neco jinak muj email je peterapetr@seznam.cz kdyby neco =D

pokud cigáni budou žít z mojich daní, vybydlovat byty, který my normální lidi musíme platit, pokud budou špinavý, malý cigáni pokřikovat, žebrat a 13ti letý holky i mladší stát u silnice a nabízet svoje .....
dokud budu cigáni žádat o dávky a přijíždět na úřady ve fárech .....tak to tý doby budu rasista.......z těchto cigánů bych zvracela....ano....jsem rasista

Miluj bližního svého jako sebe sama a nedopusť se na něm pražádného násilí ni psychického ni fyzického ni intimního. Co nemáš rád, nečiň druhému, protože bys jistě nebyl rád, kdyby on tak činil tobě. Nehovoř vulgárnými výrazy ni ve své mysli, protože On to vidí a slyší a nemá rád, když se lidé nemají rádi. Chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Ámen, pravím vám, že světským zákonům lze uniknout, Božím nikdy. A nikde.

vy se jako narod nikdy nezmenite nevim jak by bylo vam kdyby vam vypalily barak jako lidem ve Vitkove a treba vasemu diteti by se to stalo?proste ste zmrdi vyjebany chcipnete aby ste rakovinu dostali buzeranti.skonejte ceskej narode gestapackej fuck top a vykurte vsechny cerny vy hovada

hitelr byl pěkná svině chtěl mirka zavřit ale na něho sy nepříde mirek mu hlavu rozjel mashershmitem a zbytek jeho hlavy nacpal ho kastrolu a posla leninovy a zněho se stal první hoper což mirek nezamíšlel a proto hned zabil lenina a stal seč vůdcem komunistů powa

nevim jestly se mi to zda a doufam ze zda, ale pride mi ze to de vsechno do prdele at uz tim ze tu sou sami pristehovalci vic ciganu atd. a co me sere nejvic feťáci na ty sem fakticky zasedlej vidim fetku hned sem nasranej az se skoro divim kde se ta agresivita k tomu feťakovy veme bere, treba to je tim ze kdyz du po ulici a vydim jak neakej vyfetovanej zmr* dava cigara nedej boze drogy 10 lety holce nebo klukovy, nejsem vylozene rasista znam par cikanu s kterejma se muze clovek bavit atd. ale v zivote a to fakt ze ne sem nepotkal fetaka skterym by se dalo normalne mluvit aniz by mu z drzky netahnul tuolen a buh vi jaky sracky nehlede nato ze se chovaj jak hovada kdyz si daj tu svoji davku, ja chapu ze plno lidi do toho spadlo aniz by chtelo ale kdo zato muze? prece ty co je presvedcily dealeri a fetaci ktery chtej fetovat! a ja tady nechci takovyhle hajzly jeto jak mor a je jich tu cim dal vic! co treba jednou az budu mit deti? budu se muset bat pustit dite na pískoviště aby si tam nepich neakou injekci nebo aby k nemu neprisel drive zminenej fetak a nezacal mu neco nabízet? ne stimhle ja proste kurva nesouhlasim!

nejsem rasista,zatím. Ale už mě to tady začíná pořádně srát.
Karlovy Vary samej rus, pohraničí obsazeno žlutou svoločí a všude kam se podívám, je černo.

Můj otec- nerasista! Ale ŘÍCT MU OTÁZKU,, Co kdyby mne zkopali cigáni??´´ A pak mne zkopali. Tak se nasere a zmlátí prvního cigoše zkurveného co ho nasere. Být čech znamené především umět psát česky!

Ach ten pravopis, ale jinak s váma většinově souhlasím - co se teda negrů, feťáků a áček týká.

kdyby všichni nebyli debilové a nemysleli si že skinheads sou zastánci hitlera...kdyby si apson neco o tom přečetli co to vůbec skinhead je tak by drželi hubu a všichni si hrajou na strašně chytrí..

ČECH....je mi 14let!!