skinheads

Helé vy bílí tlamy kdyby jsme měli dostatek lidi tak vyhlásíme válku vám bílím blbci a klidně se budem chovat jak ty fašistycký prasata jenže to bude naopak trestat jen rasisty a normální lidi nechat na pokoji já degeš nejsem jsem slušně vychovanej tak stop s rasizmem jak debilové soudit něco z kůži každej má právo žít!!!

Ty cigáne posranej já bych vám udělal stát a pak bych na ten váš stát hodil atomovku.

tak jo vy rasistycke svine, kdyz uz se bavite o ciganech podivejte se samy na sebe, kdyz prijdes nekam na autobusove nadrazi tak se asi poblijes protoze ty bile huby uz sedi v bufetu a chlastajod casneho rana. v deset rano uz sedi pred bufetem pochcani a posrani proste smradu jak v carim hradu .A kdyz uz mate ty bile drzky tak by ste se meli casteji myt protoze ta spina je na vas moc videt -hnus jak cip.A ty vase kundicky, to se musi uznat,par bych jich pojebal ale moc jich neni kdyz se podivate naty krasne romky kde kdo by si dal rict a ja ani nemluvim .Mel sem moznost poznat rozdil mezi bilou a romkou a rozdil je vic nez nepatrny. pa buzici tepli pojebal by vas sam dabel do huby za to jak vam narostl zobak.Zhul jak cip.

Ty čůráků vymrdanej ... jdi si psát ty tvé sračky někam jinam ty zmrde černej !!! Nejradči bych ti prokop lebku kanadou ty zasranej zmrde ! Prý špíny se koukni na sebe ty kokote ty spinavej nejsi pravda protože ty špína jsi Českého Národa ,,,, buzerante !!!!!!! Vyhladit ty zmrdy co kradou a mlatí ve skupinkách !!!

Ono se řekne to nic, oni se přizpůsobjej,
to oni jen tak trošku zloběj,
to protože maj úplně jinou mentalitu.
Abysme se potom nedivili a strachem huby nekřivili,
na ulici nelezli radši zůstali někde v krytu.

Teď budu za toho nejkruto přísnějšího nazi zabijáka. Kor když sem mněl povinost zadat jako potvrzující kód H 1 8 1 H.

zatočíme z bílou nemocí, razantne a tvrde a bez emocí
po našem bez politýckejch kauz, já mám v tomhle jasno NAZIS RAUS!

Polsko je co do rozlohy 9. největší zemí Evropy. Délka hranic činí 3511 km, z toho 440 km připadá na mořské hranice (délka pobřeží, jež ovšem není hranicí, tvoří 770 km). Polsko hraničí s následujícími státy:[2]
na západě s Německem (467 km),
na jihu s Českou republikou (796 km) a Slovenskem (541 km),
na východě s Ukrajinou (535 km) a Běloruskem (418 km),
na severu s Litvou (104 km) a Ruskem (Kaliningradská oblast, 210 km).

Zatímco poměrně členitá jižní hranice s Čechami a se Slovenskem probíhá po horských pásmech a v dějinách se prakticky neměnila, východní a západní hranice pochází teprve z roku 1945 a často probíhá v přímém směru nebo po řekách (Bug, Nisa, Odra).
Povrch a vodstvo

Kromě jižních oblastí je většina státu pokryta rozsáhlými nížinami a rovinami Polské nížiny. Téměř tři čtvrtiny území leží do 200 m n. m.

Severní Polsko vyplňují Pomořanská i Mazurská jezerní plošina jako pozůstatek pleistocenního zalednění; místy se na pobřeží vyskytují i písečně přesypy a kosy. Středovýchodní a jihovýchodní část tvoří nízké vrchoviny Malopolská vrchovina a Lublinská vrchovina. Jih Polska prostupuje v příhraniční pás prvohorních horských masivů Jizerské hory, Krkonoše, Soví hory, pískovcové Stolové hory, Bystřické hory a Masiv Králického Sněžníku. Třetihorní Karpaty zahrnují pohoří Vysokých a Nízkých Beskyd, Tatry a Bukovské vrchy. Tatry dosahují v Polsku téměř 2500 m n. m.

Polsko má velmi hustou říční síť. Největší splavné řeky Visla a Odra odvádějí vodu asi z 90 % území Polska do Baltského moře. Je zde velké množství jezer a přehradních nádrží. V Tatrách leží vysoko položená jezera (plesa) ledovcového původu.
Podnebí

Charakter podnebí je na styku kontinentálního východoevropského a oceánského středoevropského typu. Jsou zde dlouhé chladné zimy s vydatnými sněhovými srážkami a horká vlhká léta. Průměrná teplota činí v lednu regionálně -8/3 °C a v červenci 20/27 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 600 mm, klesá od severu k jihu a východu, naopak vzrůstá v horách, kde dosahuje až 1200 mm.
Ochrana přírody
Hlavní článek: Národní parky v Polsku

Krajina v severovýchodním Polsku

Celkově je v Polsku chráněno 101 588 km² území, což představuje 32,1 % rozlohy země. Ochrana přírody se v Polsku soustřeďuje zejména do 23 národních parků:

Babiogórski, Białowieski, Biebrzański, Bieszczadzki, Bory Tucholskie, Drawieński, Gorczański, Gór Stołowych, Kampinoski, Karkonoski, Magurski, Narwiański, Ojcowski, Pieniński, Poleski, Roztoczański, Słowiński, Swiętokrzyski, Tatrzański, Ujście Warty, Wielkopolski, Wigierski, Woliński
Obyvatelstvo
Související informace lze nalézt také v článku Obyvatelstvo Polska.

Druhá světová válka drasticky omezila etnickou pestrost předválečného Polska. Po 1. světové válce tvořili Poláci 69% populace, nyní je to zhruba 98,7%. Byl to výsledek deportací a dalších genocid za 2. světové války.

Velký pokles zaznamenala v posledních letech porodnost, navzdory tomu, že se jedná o jeden z nejvíce katolických států Evropy a byl zde obnoven zákaz potratů.
Etnické složení
Poláci 98,7 %
Ukrajinci 0,6 %
Ostatní (Němci, Bělorusové, Kašubové, Židé) 0,7 %[9]

Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až v roce 1918 po porážce Centrálních mocností. Nezávislost si udrželo i v následné válce se sovětským Ruskem. O své hranice bojovalo též s Ukrajinci, Němci, Čechy a Litevci. Druhá polská republika byla ustavena jako parlamentní republika, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní; ozývalo se volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu (tzv. sanační režim), která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv. Před vypuknutím druhé světové války měl důležitou pozici v Polsku ministr zahraničí Józef Beck.[6]

Vývoj polských hranic v 1. polovině 20. století. Plnou červenou čarou hranice meziválečného Polska, čerchovaně Polsko po r. 1945. Modře jsou vyznačeny demarkační linie.

Na počátku druhé světové války v roce 1939 bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Během války bylo zničeno mnoho polských měst (zejména Varšava po Varšavském povstání) a jeho území se stalo hlavním dějištěm holocaustu. Po válce Sovětský svaz většinu svého původního záboru anektoval (bez legitimního vyhlášení války); jako „odškodnění“ byla k Polsku naopak připojena západní „nová území“ až po dnešní hranici s Německem na Nise a Odře. Posun hranic vyvolal obrovské nucené přesuny obyvatelstva, kdy Poláci přicházeli z území anektovaných Sovětským svazem a osidlovali zejména západní území, z nichž byl vyhnáno německé (a tedy prakticky veškeré) obyvatelstvo.
Po roce 1945

Po válce se Polsko pod sovětským vlivem stalo komunistickým státem. Proběhla násilná kolektivizace a znárodňování, oproti jiným státům byl však režim tolerantnější k tradičně vlivné katolické církvi. Poznaňské povstání roku 1956 bylo násilně potlačeno. Následné uvolnění 60. let bylo provázeno hospodářskou stagnací. V roce 1980 byly po vlně stávek vytvořeny nezávislé odbory Solidarita (Solidarność), které se postupně staly důležitou politickou silou (po zesílení jejich protestů vyhlásil generál Jaruzelski stanné právo) a nakonec zvítězily v prvních postkomunistických volbách v roce 1989.

Po pádu režimu na konci 80. let Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński; ti nastolili silně konzervativní, nacionalistický a euroskeptický politický kurz, který na evropské úrovni budil kontroverze.[7] Vítězství Občanské platformy roku 2007 posunulo zemi blíže k neoliberalismu.

Od středověku k rozdělení Polska

Polsko jako státní útvar existovalo již v 10. století. První zprávy o něm pocházejí z roku 962/963 a týkají se knížete Měška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. Jeho rod, Piastovci, vládl v Polsku až do roku 1370, často ve sporech s českými Přemyslovci. Roku 1025 se Boleslav Chrabrý nechal jako první polský vládce korunovat polským králem; titul však nebyl dědičný. Roku 1320 nastoupil na trůn Vladislav I. Lokýtek, jemuž se podařilo sjednotit v té době rozdrobený polský stát.[4]

Roku 1385 bylo smlouvou v Krevě dohodnuto spojení polského království s litevským velkoknížectvím. Na polský trůn usedli litevští velkovévodové z rodu Jagellonců. Toto soustátí existovalo ve formě volné polsko-litevské personální unie až do roku 1569, kdy byla Litva tzv. lublinskou unií těsněji přičleněna k polskému království. K velkému rozkvětu polsko-litevského státu došlo v 16. století. Negativní stránkou bylo přílišné oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita (věc veřejná, překlad latinského res publica). Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody.

Hranice Polska po roce 1945
Hranice Polska 1918—1939
Polsko-litevská unie 1569
Polsko okolo roku 1000
Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem

V letech 1807–1815 zřídil francouzský císař Napoleon I. na části území předtím zabraným Pruskem a Rakouskem Knížectví varšavské, které se stalo Napoleonovým spojencem. Po jeho porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomní Království polské, podléhající ruskému carovi. Roku 1831 vybuchlo ve Varšavě a dalších místech Listopadové povstání, jedno z největších národních povstání 19. století, které však bylo carskou armádou potlačeno; následkem toho byla v roce 1832 jeho autonomie knížectví omezena a roku 1866 zcela zrušena.

Část obsazená Rakouskem nesla název Království haličsko-vladiměřské (s autonomní vládou od roku 1861). Město Krakov s okolím bylo v letech 1815–1846 nezávislou Republikou krakovskou (pod patronátem tří sousedních mocností); po potlačení Krakovského povstání bylo připojeno k Rakouské Haliči, jejíž východní část obývali převážně Malorusové (Ukrajinci) a Židé. Přes národnostní třenice a relativní zaostalost byla rakouská část s městy Krakov a Lvov v 2. polovině 19. století díky mírnějšímu pronásledování hlavní scénou polské kultury a vědy.[5]

Území, kde byla roku 1910 převažujícím jazykem polština (světle modře). Poláci byli v letech 1795—1918 rozděleni mezi Německou říši, Rakousko-Uhersko a Ruskou říši.

Území obsazené Pruskem se nazývalo v letech 1815–1848 Velké knížectví poznaňské (s omezenou autonomií), poté (pod názvem Provincie Poznaň) byla jeho autonomie rovněž zrušena. Hospodářsky rozvinuté Slezsko náleželo Prusku již od sedmileté války, Pomořansko bylo připojeno ještě dříve. Pruský zábor měl měl oproti ruskému a rakouskému více průmyslu a železnic.
Mezi 1. a 2. světovou válkou

Centrum Varšavy zničené nacisty po Varšavském povstání

Během první světové války po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem bylo na tomto území zřízeno autonomní Polské království jako loutkový stát pod patronátem

Mezi 1. a 2. světovou válkou

Centrum Varšavy zničené nacisty po Varšavském povstání

Během první světové války po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem bylo na tomto území zřízeno autonomní Polské království jako loutkový stát pod patronátem Centrálních mocností.

Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až v roce 1918 po porážce Centrálních mocností. Nezávislost si udrželo i v následné válce se sovětským Ruskem. O své hranice bojovalo též s Ukrajinci, Němci, Čechy a Litevci. Druhá polská republika byla ustavena jako parlamentní republika, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní; ozývalo se volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu (tzv. sanační režim), která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv. Před vypuknutím druhé světové války měl důležitou pozici v Polsku ministr zahraničí Józef Beck.[6]

Vývoj polských hranic v 1. polovině 20. století. Plnou červenou čarou hranice meziválečného Polska, čerchovaně Polsko po r. 1945. Modře jsou vyznačeny demarkační linie.

Na počátku druhé světové války v roce 1939 bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Během války bylo zničeno mnoho polských měst (zejména Varšava po Varšavském povstání) a jeho území se stalo hlavním dějištěm holocaustu. Po válce Sovětský svaz většinu svého původního záboru anektoval (bez legitimního vyhlášení války); jako „odškodnění“ byla k Polsku naopak připojena západní „nová území“ až po dnešní hranici s Německem na Nise a Odře. Posun hranic vyvolal obrovské nucené přesuny obyvatelstva, kdy Poláci přicházeli z území anektovaných Sovětským svazem a osidlovali zejména západní území, z nichž byl vyhnáno německé (a tedy prakticky veškeré) obyvatelstvo.
Po roce 1945

Po válce se Polsko pod sovětským vlivem stalo komunistickým státem. Proběhla násilná kolektivizace a znárodňování, oproti jiným státům byl však režim tolerantnější k tradičně vlivné katolické církvi. Poznaňské povstání roku 1956 bylo násilně potlačeno. Následné uvolnění 60. let bylo provázeno hospodářskou stagnací. V roce 1980 byly po vlně stávek vytvořeny nezávislé odbory Solidarita (Solidarność), které se postupně staly důležitou politickou silou (po zesílení jejich protestů vyhlásil generál Jaruzelski stanné právo) a nakonec zvítězily v prvních postkomunistických volbách v roce 1989.

Po pádu režimu na konci 80. let Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński; ti nastolili silně konzervativní, nacionalistický a euroskeptický politický kurz, který na evropské úrovni budil kontroverze.[7] Vítězství Občanské platformy roku 2007 posunulo zemi blíže k neoliberalismu.

10. dubna 2010 zahynul prezident Lech Kaczyński ve Smolensku v Rusku se svou manželkou i některými dalšími polskými politiky a osobnostmi z vrchního velení polské armády (vrchní velitel pozemních, leteckých, námořních i speciálních sil) při letecké nehodě, když letěl do Ruska uctít památku zavražděných Poláků během Katyňského masakru.[8]
Geografie

Polsko dnes
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Polska.

Polsko je co do rozlohy 9. největší zemí Evropy. Délka hranic činí 3511 km, z toho 440 km připadá na mořské hranice (délka pobřeží, jež ovšem není hranicí, tvoří 770 km). Polsko hraničí s následujícími státy:[2]
na západě s Německem (467 km),
na jihu s Českou republikou (796 km) a Slovenskem (541 km),
na východě s Ukrajinou (535 km) a Běloruskem (418 km),
na severu s Litvou (104 km) a Ruskem (Kaliningradská oblast, 210 km).

1. září 1939 vypukla německým přepadením Polska druhá světová válka. O dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Poláci se statečně bránili, ovšem proti německé bleskové válce se ukázali zcela bezmocní. Po pouhém měsíci válčení bylo Polsko na kolenou. Východní polovinu země zabral v souladu s paktem Molotov-Ribbentrop Sovětský svaz.

Dalšími oběťmi německé agrese se v dubnu 1940 staly Dánsko a Norsko. V květnu zahájila německá armáda napadením Belgie, Nizozemska a Lucemburska válku na západě. Německým pancéřovým divizím se během pár dní podařilo rozetnout spojenecké vojsko ve dví. Britský expediční sbor, obklíčený u Dunkerque, byl sice evakuován, nicméně 14. června 1940 wehrmacht triumfálně vstoupil do Paříže. Po dalším týdnu bojů Francie kapitulovala. V následné letecké bitvě o Británii musel však Hitler strpět svoji první porážku. V dubnu 1941 okupovala německá armáda spolu s Itálií, Maďarskem a Bulharskem také Jugoslávii a Řecko. Značných úspěchů dosáhl v severní Africe rovněž Afrikakorps pod velením Erwina Rommela.

22. června 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz. Po několika měsících tohoto mohutného tažení padlo do německých rukou celé západní Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Pobaltí. V zimě 1941/1942 ale německý postup zamrzl před Moskvou. V prosinci 1941 vstoupily do války USA. V průběhu nové německé ofenzívy na východě v létě 1942 pronikl wehrmacht až na Kavkaz a k Volze. Zde však německá armáda utrpěla v zimě 1942/1943 zničující porážku v bitvě u Stalingradu, což znamenalo bod obratu ve vývoji války.

Mezitím byla nacisty uvedena v chod genocida především židovského obyvatelstva (holokaust). V lednu 1942 uspořádaly nacistické špičky konferenci ve Wannsee, na níž bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky („Endlösung“). Židé z celé okupované Evropy byli odvezeni do koncentračních a vyhlazovacích táborů v obsazeném Polsku. V Osvětimi, Treblince, Majdanku a na mnoha jiných místech bylo do konce války vyvražděno kolem 6 milionů evropských Židů. Je prokázáno, že podobný úděl chystali nacisté také dalším etnickým a národnostním skupinám označeným za podřadné, především Slovanům a Romům. Takto uvolněné teritorium na východě mělo posloužit k vytvoření životního prostoru (Lebensraum) pro árijskou rasu. Zlikvidovány měly být rovněž fyzicky nebo mentálně postižené osoby.

Zatím po porážce u El-Alamejnu síly Osy v severní Africe v květnu 1943 kapitulovaly. Po bitvě u Kurska dobyla Rudá armáda do konce roku 1943 zpět velkou část obsazeného sovětského území. 6. června 1944 se anglo-americká vojska vylodila v Normandii a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. Sověti mezitím pronikli na Balkán a do Polska. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce v bitvě v Ardenách, byl osud Německa zpečetěn. V dubnu 1945 zahájila Rudá armáda závěrečný útok na Berlín. 30. dubna spáchal Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala.

Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa. Většina Evropy ležela v ruinách a více než 60 milionů lidí bylo zabito. Politická a ekonomická infrastruktura Německa byla totálně zničena a z někdejších německých území na východě bylo odsunuto kolem 12 milionů lidí. Tato válka navíc Německu přinesla historické dědictví viny a hanby

Nacistické Německo, oficiálním názvem Německá říše (německy Deutsches Reich) v letech 1933 až 1943 a Velkoněmecká říše (německy Großdeutsches Reich) od roku 1943 do jeho zániku roku 1945, neoficiálně označované také Třetí říše (německy Drittes Reich) či prostě Říše, je označení německého státu v době, kdy byl ovládán nacisty, tedy od Hitlerova jmenování německým kancléřem 30. ledna 1933[zdroj?] či od jeho převzetí diktátorských pravomocí v březnu 1933 do bezpodmínečné kapitulace Německa ve druhé světové válce 8. května 1945.Obsah [skrýt]
1 Nástup k moci
2 Nacistický stát
3 Druhá světová válka a zánik režimu
4 Související články

[editovat]
Nástup k moci

Hitlerovým nástupem k moci započala etapa nacionálně socialistického uchopení moci. Již 28. února 1933 bylo po požáru budovy Říšského sněmu, ze kterého Hitler obvinil komunisty, vydáno nařízení, kterým byla zrušena základní lidská práva obsažená ve výmarské ústavě. Komunistická agitace byla zakázána a komunistická strana byla zanedlouho postavena mimo zákon.

Kolem 10 tisíc sociálních demokratů a komunistů byla zatčeno a uvězněno. Mnoho ze zadržených bylo popraveno. Na základě zmocňovacího zákona z března téhož roku převzala vláda veškerou politickou moc. Zmocňovacím zákonem Hitler zdánlivě legálním způsobem nastolil nacistickou totalitní diktaturu. Liberální ústava výmarské republiky se nalézala v troskách.

Zásadním krokem na cestě Německa k přeměně v totalitní stát bylo zglajchšaltování („usměrnění“) celého politického a správního aparátu a všech oblastí hospodářského, sociálního a kulturního života. Všechny ostatní politické strany se buď sloučily s NSDAP, nebo byly zakázány. Stejný osud stihl také odbory a různé profesní organizace. Sjednáním konkordátu s Vatikánem si nacistický režim zajistil loajalitu katolické církve v Německu.

Velkým problémem pro Hitlera byla SA, paramilitární organizace NSDAP. Vůdce SA, Ernst Röhm, toužil začlenit své SA-many do řad reichswehru a stát se jeho velitelem. To ovšem narušovalo Hitlerovy záměry. 30. června 1934 proto Hitler nařídil Röhma a jeho podřízené zatknout a bez soudu popravit. Tato událost vstoupila do dějin jako „noc dlouhých nožů“.

Posléze posílila své postavení SS pod velením Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Tomu záhy podléhalo Gestapo (tajná státní policie) a nově zřízené koncentrační tábory, kam byly umisťovány politicky (sociální demokraté, komunisté) a rasově (Židé…) nežádoucí osoby. Později spadala do Himmlerovy kompetence veškerá policie v nacistickém Německu. Hitler tak vyřadil jakoukoliv možnou opozici vně i uvnitř NSDAP. Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 se Hitler nechal jmenovat vůdcem (německy „Führer“).
[editovat]
Nacistický stát

Už před uchopením moci projevovali nacisté nenávist k některým etnikům, například vůči Lužickým Srbům, Židům či Romům. Diskriminace a perzekuce Židů byly zahájeny v dubnu 1933 vypuzením židovských úředníků ze státní správy. V září 1935 schválil říšský sněm norimberské rasové zákony namířené proti Židům. Židé byli zbaveni německého státního občanství a bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. Norimberskými zákony bylo postiženo kolem 500 tisíc lidí. 9. listopadu 1938 zinscenovali nacisté „křišťálovou noc“ – pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množství synagog. Příslušníci SS přitom před zraky nečinné policie zavraždili mnoho Židů.

Ekonomická opatření jako například výstavba dálniční sítě (Autobahnen), která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení.

Árijská rasa označuje antropologický a filozofický směr pocházející z 19. století. Stoupenci tohoto směru věřili v existenci nadřazené rasy, mající jak zvláštní atributy (fyzickou krásu, blond vlasy atd.), tak i lepší schopnosti v myšlení, kreativitě, shrnutě řečeno, skupinu nadlidí.

Tato teorie byla jednou z hlavních politicko-propagandistických ideí nacistického Německa, vyzdvihující "správné Němce" nad jiné Němce, a Němce jako takové (do čehož v té době spadali i Rakušané a zahraniční německé menšiny) nad zbytek Evropy.

Árijská rasa se ovšem mohla podle přesvědčení nacistických vůdců vyskytovat, i když jen minoritně, i v jiných národech, tudíž například zajatý voják, který splňoval atributy Árijského druhu, měl lepší postavení a práva než jeho "nevhodní" soukmenovci.

Tyto teorie byly někdy vyháněny do úchylných rozměrů zfanatizovanými členy nacistických stran, například Josefem Mengelem, který proslul krutými experimenty při pokusech najít zaručený způsob, jak zaručit, že každý Němec bude plodit pouze Árijské potomky.

Dnes se toto přesvědčení vnímá jako rasismus.

ne 20. července 1944 jen těsně unikl atentátu (viz Atentát na Hitlera z 20. července 1944). 20. dubna 1945 měl 56. narozeniny. O deset dní později, 30. dubna 1945, spáchal sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu při současném stisknutí spouště pistole (Walther PPK) ve svém bunkru v Berlíně. Těsně před smrtí měl zakřičet: "Bez nacionálního socialismu nemůže Německo existovat!" Jeho novomanželka Eva Braunová spáchala sebevraždu před ním kyanidovou kapslí[3]. Jejich těla byla potom vynesena do jednoho z kráterů před bunkrem, polita benzínem a spálena. V noci ze 7. května na 8. května 1945 dobyly Berlín jednotky sovětské armády a 7. května 1945 byla podepsána kapitulace Německa, která vešla v platnost druhého dne v 23:01.[4]

Dlouhá léta se vedly spory, jestli Hitler skutečně spáchal sebevraždu, či zda se mu přeci jen nepodařilo z obklíčeného Berlína uprchnout. Dnešní moderní poznatky naznačují, že Hitler skutečně v Berlíně zemřel a že byly jeho ostatky částečně spáleny. Část jeho lebeční kosti je do dnešních dnů v archivech Moskvy. Německé armádě tehdy docházelo palivo, a tak musel dát jeden z Hitlerových generálů rozkaz, aby vzali palivo z aut na parkovištích, aby mohli těla Adolfa a Evy Hitlerových spálit.

Poslední výzkumy této lebeční kosti však odhalily (dle vyjádření doktora Bellatoniho), že patřila ženě mezi 20 a 40 lety.[5]
Osobnost
Politické názory

Politické názory Adolfa Hitlera byly ovlivněny starší německou literaturou a filozofií (Herder, Arndt) a tzv. sociálním darwinismem, který se pokoušel o aplikaci Darwinových poznatků o přirozeném vývoji druhů postupnou eliminací nejslabších i na národnostní otázku. Hitler opovrhoval liberálním uspořádáním státu a zdůrazňoval moc. Hitler byl typický demagog a populista, který ve svých projevech sliboval všem vrstvám společnosti cokoliv, jen aby získal jejich hlasy. Byl sice vůdcem nacionálně-socialistické strany, ale k socialismu se nikdy nehlásil.

„Kdokoliv, kdo je připraven učinit z národní otázky otázku svou vlastní do té míry, že nezná žádný vyšší ideál než blaho svého národa; kdokoliv, kdo porozuměl naší skvělé národní hymně „Deutschland über Alles“ v tom smyslu, že nic na světě nezastíní v jeho očích Německo, jeho lid a zemi – ten je socialistou.“(Hitlerův projev z 28. 7. 1922)

Röhmovy snahy o socialistickou revoluci rázně ukončil masakrem ve vedení NSDAP a SA za Noci dlouhých nožů v roce 1934. Jednou z prvních věcí, kterou nacisté udělali, když se dostali k moci, bylo zrušení odborů. Zároveň po léta přijímal velikou finanční podporu velkoprůmyslníků, bankéřů a junkerů a sliboval ochranu jejich majetku.

V jeho myšlení jsou dva zásadní prvky, silný antisemitismus a nacionalismus. Primitivní antisemitismus mu pomáhal vytvářet obraz veřejného nepřítele a vyvrcholil holocaustem a extatický nacionalismus přitahoval pravicově smýšlející část německé společnosti odchované „pruským myšlením“ a vyvrcholil světovou válkou.

Původ

Občas se spekuluje, že Hitler měl české předky, nebo dokonce že se v Čechách narodil. Vzhledem k tomu, že Čechy byly součástí Rakouska-Uherska, se možnost, že by měl české předky, nedá vyloučit. Jisté ale je, že se v Čechách nenarodil. Tato fáma vznikla zřejmě kvůli výroku německého prezidenta[zdroj?] Paula von Hindenburga, který se o Hitlerovi vyjádřil jako o „českém frajtrovi z Broumova“. Tehdy již senilní Hindenburg si totiž spletl rakouské Braunau s českým Broumovem. Kromě možnosti českého původu mu je někdy připisován dokonce židovský původ.
Dětství

Narodil se 20. dubna 1889 v městečku Braunau am Inn v Rakousku nedaleko bavorských hranic.[1]

Hitler v dětství

Matka Adolfa Hitlera se jmenovala Klára Hitlerová, za svobodna Pölzlová. Jeho otec Alois Hitler, vlastním jménem Schicklgruber, se narodil jako nemanželské dítě Marie A. Schickelgruberové a Johanna G. Hiedlera. V roce 1876 si ale změnil své příjmení na Hitler, což byla zkomolenina jména Hiedler. Pracoval jako celní inspektor, Klára Pölzlová pracovala původně jako služka Aloisovy první ženy.

Klára byla třetí ženou Aloise Hitlera a byla jeho vzdálenou sestřenicí. Proto si Hitlerovi rodiče museli vyžádat pro povolení k sňatku církevní dispens. Hitlerův pradědeček z matčiny strany se jmenoval Johann von Nepomuk Hüttler.

Hitler se narodil jako čtvrté dítě ze šesti. Všichni jeho sourozenci zemřeli ještě v dětském věku, až na nejmladší sestru Paulu (1896-1960), která Hitlera přežila o mnoho let.

Rodina penzionovaného státního úředníka Aloise Hitlera se často stěhovala z místa na místo, než se usadila ve vesnici Leonding nedaleko Lince. Hitler v té době navštěvoval nejméně pět základních škol. V době, kdy navštěvoval školu v benediktýnském klášteře v Lanbachu, zpíval ve sboru a chtěl se stát knězem. Prospěch na základní škole měl vcelku dobrý, ale na střední škole v Linci se značně zhoršil a nakonec střední školu nedokončil. Pouze v dějepise a výtvarné výchově měl výborný prospěch. Veliký vliv na formování prvních Hitlerových nacionalistických názorů měl jeho učitel dějepisu Leopold Pötsch. V té době se upnuly ambice Adolfa Hitlera k výtvarnému umění, ale jeho despotický otec to nechtěl připustit, protože plánoval pro syna kariéru státního úředníka.

Mladý Adolf svého otce opravdu nenáviděl. Jeho otec byl opilec a Adolfa (i jeho matku) občas surově bil a nadával jim. Kvůli němu Hitler měl po zbytek života odpor k alkoholu. Alois Hitler však zemřel 3. ledna 1903 na srdeční infarkt (nebo mozkovou mrtvici) a to v hospodě nad lahví alkoholu. Na rozdíl od otce svou matku přímo miloval. Ona rozuměla jeho uměleckým tužbám a plně ho v nich podporovala. Když Hitlerův otec zemřel, nestálo již jeho snu o kariéře umělce nic v cestě. Finančně podporován matkou (Hitler se nikdy nevyučil žádnému řemeslu) se dospívající Hitler bezcílně toulal po Linci a snil. Jak sám později přiznal, bylo to období šťastného nicnedělání. Přestože jeho prospěch na střední škole byl velmi špatný, byl v tu dobu vášnivým čtenářem knih, zvláště o historii a mytologii Německa.

Adolf Hitler (20. dubna 1889, Braunau am Inn, Rakousko-Uhersko – 30. dubna 1945, Berlín, Německo) byl německý nacistický politik, vůdce Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), od 30. ledna 1933 do své smrti německý kancléř, od března téhož roku vybavený diktátorskými pravomocemi, od roku 1934 rovněž hlava státu. Jakožto „Vůdce“ (německy Führer) vybudoval v Německu militaristický totalitní stát, byl odpovědný za genocidu některých skupin obyvatelstva, zejména holokaust Židů, vyvražďování postižených a brutální pronásledování dalších skupin osob. Svou agresivní politikou zprvu dosahoval územní zisky a ústupky jiných států, roku 1939 však napadením Polska vyvolal světovou válku, v níž Německo utrpělo drtivou porážku.

Hitler pocházel z rodiny rakouského celního úředníka. Byl nadaný, nedokázal však systematicky pracovat a dodržovat kázeň, a proto nedosáhl maturity. Toužil stát se umělcem, pro nedostatek výtvarného talentu však nebyl přijat na uměleckou školu. Po smrti rodičů se protloukal ve Vídni jako nezaměstnaný bez domova. V té době se utvrdil ve svých nacionalistických, rasistických a antisemitských názorech a začal se zajímat o politiku. Roku 1913 se přesunul do Mnichova a po vypuknutí první světové války se dobrovolně přihlásil do německé armády. Byl v bojích raněn a vyznamenán. V roce 1919 vstoupil do tehdy nepatrné nacistické strany a brzy na sebe strhl její vedení, když dokázal svým charismatickým a populistickým řečnictvím zmnohonásobit členstvo. Vedl nezdařený mnichovský puč 8. a 9. listopadu 1923, po němž byl sice odsouzen do vězení, kde setrval přes rok, využil však soudní proces ke zvýšení své popularity a ve vězení napsal své hlavní programové dílo Můj boj. Po vypuknutí velké hospodářské krize koncem dvacátých let se v těžce postiženém Německu začalo dařit extremistům a Hitlerova NSDAP se vypracovala na nejsilnější politickou stranu země, navíc přitom získala i podporu části konzervativních elit a průmyslníků, kteří se obávali rostoucího vlivu komunistů.

Roku 1933 dosáhl Hitler jmenování kancléřem, zprvu ve spojenectví s částí konzervativců, brzy však na sebe nacisté nevybíravými metodami strhli absolutní moc. Hitler se tvrdě vypořádal s opozicí ve vlastní straně i mimo ni, k obětem takzvané noci dlouhých nožů z 29. na 30. června 1934 patřili i velitelé stranické milice SA nebo předchozí kancléř Kurt von Schleicher. Německo začalo zbrojit a Hitler metodou stupňování požadavků a hrozbou agrese dosáhl významných ústupků ze strany západních států. Roku 1938 tak k Německé říši mohl připojit Rakousko a na základě Mnichovské dohody část Československa. Roku 1939 obsadila německá vojska zbytek českých zemí a po dohodě se Sovětským svazem větší část Polska. Napadení Polska však vyvolalo globální válku, v níž bylo Německo zprvu úspěšné. Roku 1940 německá armáda zvítězila nad Francií, následujícího roku přepadla Sovětský svaz a postoupila hluboko do jeho území. Od roku 1943 však začala nabývat vrchu protistrana a Hitler svými amatérskými zásahy do velení armády situaci ještě zhoršoval. Roku 1944 vyvázl z atentátu, který někteří důstojníci zosnovali, protože chtěli předejít drtivé porážce, k níž se pod Hitlerovým neschopným a fanatickým velením schylovalo. Na jaře 1945 Hitler uvízl v obleženém hlavním městě a 30. dubna spáchal ve svém bunkru sebevraždu spolu se svou družkou Evou Braunovou, kterou si těsně předtím vzal za manželku

onec války v Evropě
Související informace lze nalézt také v článku Bitva o Berlín.

„Velká trojka“ na jaltské konferenci

V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit obleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sověti viselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou Varšavu a města v západním a jižním Polsku. Dále pronikli do Slezska a do začátku února stanuli na Odře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu Sověti 27. ledna objevili nacistický vyhlazovací tábor Osvětim, v němž bylo zavražděno kolem 1 milionu Židů. O dalším osudu Polska a východoevropských států bylo rozhodnuto v únoru na jaltské konferenci, na níž představitelé Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání Německa a Evropy. Stalin se navíc zavázal zasáhnout proti Japonsku. Od února vedla pěchota 1. československého armádního sboru tuhé dvouměsíční boje o Liptovský Mikuláš. Na začátku března dosáhla Rudá armáda pobřeží Baltského moře v Pomořansku. V témže měsíci byly zahájeny i ostravsko-opavská a bratislavsko-brněnská operace. Ve Východním Prusku odříznuté německé síly byly neutralizovány v dubnu v rámci východopruské operace. Po překonání Maďarska vstoupili Sověti koncem března do Rakouska a 13. dubna dobyli Vídeň. Zatímco na východní frontě se schylovalo k závěrečnému střetnutí, v Itálii zahájili Spojenci začátkem dubna ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května.

Bitva o Berlín a Pražské povstání

Finální bitva o Berlín začala 16. dubna útokem Žukovových a Koněvových divizí na Odře a Nise. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načež Adolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům. 5. května vypuklo pražské povstání, které tři dny poté skončilo podpisem příměří a ústupem Wehrmachtu. Následující den vstoupily do Prahy sovětské jednotky, jež západně od města sváděly s Němci boje až do 11. května. Posledním bojem československých jednotek byla bitva o Břest, která se uskutečnila 7. května. Válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil.

Bitva u Stalingradu
Související informace lze nalézt také v článku Bitva u Stalingradu.

Poté, co byly sovětské průlomy na východní frontě eliminovány, převzal Wehrmacht na jaře 1942 opět iniciativu. Nová Hitlerova ofenzíva (Fall Blau) si kladla za cíl dobytí jižního Ruska a po dosažení Volhy proniknutí za Kavkaz, kde mělo být obsazeno Baku a místní ropná pole. Jakmile půda po jarním tání dostatečně ztvrdla, byl v květnu zahájen útok proti Sovětům na Krymu, jenž byl završen dobytím obleženého Sevastopolu na začátku července. 28. června vyrazili Němci východně od Charkova směrem na Voroněž a za méně než čtyři týdny stanuli na březích Donu. Navzdory rychlosti útoku byly počty zajatých sovětských vojáků nesrovnatelně nižší než v předchozím roce. Stalin a jeho generálové věřili, že Němci chystají druhý, mnohem mocnější úder na Moskvu a shromáždili zde veškeré dostupné zálohy, zatímco na jihu se Rudá armáda měla vyvarovat obklíčení.

Koncem července se Hitler vlivem relativní snadnosti německého postupu rozhodl pozměnit původní plán a nařídil polovině armád blížících se ke Stalingradu zamířit na Kavkaz. 23. července byl znovu dobyt Rostov a na začátku srpna se německé tanky přehnaly přes Kubáň, načež dorazily k severnímu Kavkazu, kde byly spatřeny první vrtné věže. 21. srpna vztyčili bavorští horští myslivci vlajku se svastikou na hoře Elbrus. Kvůli velkým vzdálenostem a nedostačující železniční síti se však vážně zhoršilo zásobování vojenských operací, což zpomalilo další útoky.

Německý postup ve Stalingradu

Souběžně s ofenzívou na Kavkaze pokračoval rovněž postup německé 6. armády vstříc Stalingradu. Vlastní bitva u Stalingradu začala 23. srpna potom, co asi 1000 letadel Luftwaffe zasypalo Stalingrad zápalnými bombami, které proměnily většinu města v hromadu sutin. Krátce nato dosáhly německé jednotky Volhy severně od města. V samotném Stalingradu Stavka zorganizovala improvizovanou obranu, s níž se Němci střetli v rozhořčeném boji o každý dům a ulici. Zapletli se tak do náročné a vyčerpávající bitvy v rozvalinách města, v níž utrpěli vysoké ztráty. Během německé ofenzívy, pokračující až do poloviny října, přišla 6. armáda o polovinu svých bojových stavů, zatímco sovětské 62. armádě neustále proudily přes Volhu čerstvé posily.

Rudá armáda obkličuje německá vojska bojující ve Stalingradu u Kalače

Kvůli přílišnému roztažení fronty byla německá křídla tvořena méně kvalitními rumunskými, maďarskými a italskými divizemi. Této slabosti využili Sověti, když v rámci operace Uran provedli 19. listopadu dva mohutné údery severozápadně a jihovýchodně od města. O čtyři dny později se útočící sovětské fronty setkaly západně od Stalingradu, čímž byla 6. armáda uvržena do obklíčení. Ujištěn Göringovým tvrzením, že Luftwaffe dokáže zásobit obleženou 6. armádu letecky, rozkázal Hitler jejímu veliteli, generálu Paulusovi, vytrvat na místě. 12. prosince byl zahájen pokus o vyproštění. Nicméně trvající sovětský nápor a Hitlerův kategorický nesouhlas s vyklizením Stalingradu měly za následek, že němečtí vojáci ve městě se ocitli v pasti. V polovině prosince byla spuštěna operace Saturn, při níž Rudá armáda vytlačila Němce z Kavkazu. Zatím ve Stalingradu Paulus odmítl sovětskou výzvu ke kapitulaci, pročež Sověti obnovili útok na město, než konečně 31. ledna Paulus a většina vyhladovělých vojáků 6. armády v beznadějné situaci kapitulovala. Zbytky německých sil ve Stalingradu se vzdaly 2. února 1943, ačkoli omezené střety především v městských stokách pokračovaly ještě v dalších měsících. Z téměř 300 000 příslušníků 6. armády padlo do sovětského zajetí 90 000 mužů, z nichž se po válce vrátilo do Německa pouze 6000. Sovětské vítězství u Stalingradu definitivně zlomilo mýtus o neporazitelnosti Wehrmachtu a stalo se symbolem obratu ve vývoji války.

Tažení do Egypta

V listopadu 1941 zahájila posílená britská 8. armáda operaci Crusader, během níž osvobodila Tobrúk. Jelikož německé námořní a zásobovací linie byly narušovány útoky britských námořních a leteckých sil operujících z Malty, byl Rommel přinucen k ústupu na svoji výchozí pozici. Jakmile britský tlak na nepřátelské komunikační linie na počátku roku 1942 polevil, síly Osy byly rychle doplněny, pročež v lednu obnovily svoji ofenzívu. Rommel poté snadno vytlačil Brity zpět na Kyrenaiku, kde koncem května přemohl jejich obranu u Gazaly. Nato Afrikakorps zdolal veškeré britské obranné pozice a po dvoudenním boji obsadil na konci června 1942 Tobrúk. Vítězství Osy bylo korunováno zajetím více než 25 000 spojeneckých vojáků. Rommel pak navzdory rozkazům pronásledoval poraženou 8. armádu do Egypta a v červenci se s ní střetl v první bitvě u El Alamejnu. Nicméně Rommelův pokus obsadit Alexandrii vzdálenou pouhých 100 kilometrů neuspěl. Boje pokračovaly po celý červenec, než byly obě strany příliš vyčerpány.
[editovat]
Bitva o Atlantik
Související informace lze nalézt také v článku Druhá bitva o Atlantik.

Německá ponorka U-848 napadená spojeneckým letadlem

Německé ponorkové loďstvo mělo obdobně jako v první světové válce vyhladovět a izolovat Britské ostrovy ničením obchodních lodí. Za vlastní počátek bitvy o Atlantik lze považovat 14. říjen 1939, kdy jedna německá ponorka vnikla do zálivu Scapa Flow, hlavního opěrného bodu britské domácí flotily (Home Fleet), přičemž potopila jednu ze zde zakotvených bitevních lodí. Přes tento úspěch se však do poloviny roku 1940 německé útoky v Atlantském oceánu omezovaly pouze na ojedinělé akce osamocených ponorek. Teprve po dobytí Francie, jež umožnilo zřízení ponorkových základen v přístavech v Brestu, Lorientu, Saint-Nazaire a La Rochelle, zajišťujících rychlejší dosažení operačních prostorů, došlo k zefektivnění německých ponorkových operací. Německé ponorky plně rozvinuly taktiku vlčích smeček, proti nimž byly spojenecké konvoje, slabě chráněné doprovodnými torpédoborci, bezmocné. V roce 1940 přišli Spojenci o 4,5 milionů tun lodního prostoru a v roce 1941 o zhruba stejné množství. Vítězství německých ponorek obratně využívala nacistická propaganda, jež mnohé z úspěšných kapitánů stylizovala do role národních hrdinů. K podpoře vedení ponorkové války vyplula v květnu 1941 z Baltského moře do Atlantiku německá eskadra. Ta sestávala z právě do služby uvedené bitevní lodě Bismarck, těžkého křižníku Prinz Eugen a několika torpédoborců. V průběhu plavby v Dánském průlivu mezi Grónskem a Islandem poslal Bismarck ke dnu britský bitevní křižník HMS Hood. Přesto dříve, než doplul do Francie, byl dostižen a zničen britským loďstvem.

Po vstupu Spojených států do války se těžiště německých akcí přesunulo blíže k americkému pobřeží. Zpočátku špatně organizovaná americká pobřežní obrana nedokázala zamezit útokům na obchodní lodě. Operační pásmo ponorek se později v důsledku intenzivnější obrany rozšířilo až do Karibiku a jižního Atlantiku. Původní počet asi 50 ponorek na počátku války vzrostl ve druhé polovině roku 1942 na více než 300. Tento rok byl proto nejúspěšnějším rokem německých ponorek, které zničily přes 8 milionů tun lodního prostoru, čímž se nejvíce přiblížily kritické hranici ohrožující britské hospodářství.

Koncem roku 1942 však Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané ponorkami. Díky zvýšené spojenecké produkci modernějších letadel a torpédoborců bylo v květnu 1943 potopeno 43 německých ponorek, což si vynutilo dočasné přerušení ponorkových operací. Na tomto zvratu, jenž se projevil poklesem potopené tonáže na 3,5 milionů, nic nezměnil ani vynález šnorklu. Po osvobození Francie v létě 1944 musely být opuštěny ponorkové základny na pobřeží Atlantiku. Ponorky byly pak zatlačeny zpět do Severního a Baltského moře. Po německé kapitulaci v květnu 1945 byly ponorky buď poslány ke dnu, nebo se jejich posádky vzdaly ve spojeneckých přístavech.

Japonská agrese v Číně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích s USA. Po pádu metropolitní Francie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 do Francouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády v Indočíně a stupňující se japonské požadavky vůči Holandské východní Indii přiměly USA k uvalení ropného embarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál Hideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve východní Asii zajistit dodávky ropy a ostatních surovin silou. Císařský generální štáb proto vypracoval plán obranného perimetru v Asii a v Tichém oceánu, umožňujícího Japonsku nerušené využívání tamních přírodních zdrojů k vedení defenzivní války. Nezbytným předpokladem úspěchu tohoto záměru byla neutralizace americké tichomořské flotily.

7. prosince 1941 se z japonských letadlových lodí, jež nepozorovaně připluly do blízkosti Havajských ostrovů, vznesly stovky japonských letadel, které krátce před osmou hodinou podnikly ničivý nálet na americkou námořní základnu v Pearl Harboru.[13] Během dvouhodinového útoku byla potopena nebo vážně poškozena řada amerických bitevních lodí a jiných plavidel. Po tomto zákeřném napadení vyhlásily USA Japonsku válku. Na stranu Japonska se o čtyři dny později přidaly také Německo a Itálie. Už před vstupem do konfliktu USA pozvolna opouštěly svoji izolacionistickou politiku a zastávaly jen formálně neutrální postoj k válčícím stranám. V březnu 1941 prezident Roosevelt podpořil Spojence, když prosadil zákon o půjčce a pronájmu umožňující Britům, Číňanům a Sovětům odebírat americké zbrojní a jiné dodávky bez nutnosti okamžitého placení. Konečně po japonském přepadení Pearl Harboru se ohromné americké průmyslové kapacity plně zapojily do boje proti Ose.

Americké střemhlavé bombardéry v bitvě u Midway

Ochromení pacifické flotily poskytlo Japoncům volnou ruku k jejich expanzi. Před koncem prosince obsadili Japonci britský Hongkong a Gilbertovy ostrovy, stejně jako Guam a ostrov Wake, jež byly v držení Američanů. Rovněž vpadli do britského Malajska. Ze spojeneckého Siamu napadli Barmu a vylodili se na Američanech kontrolovaných Filipínách. Singapur, považovaný za nedobytnou pevnost, padl 15. února 1942. Kolem 130 000 Indů, Australanů a Britů bylo vzato do zajetí, pád Singapuru se stal tudíž nejvíce pokořující kapitulací britských dějin. Po vítězství v bitvě v Jávském moři okupovali Japonci v březnu Holandskou východní Indii a přistáli na Nové Guinei. Americké a filipínské oddíly kapitulovaly na filipínském Luzonu v dubnu a obránci Corregidoru vydrželi až do května. Na počátku téhož měsíce zahájili Japonci obojživelnou operaci k obsazení Port Moresby na Nové Guinei, čímž by narušili komunikační spoje mezi USA a Austrálií. Ovšem v následné bitvě v Korálovém moři Spojenci odrazili japonské invazní síly. Po symbolickém Doolittlově náletu na Tokio[14] japonské velení rozhodlo o obsazení atolu Midway. Současně měly být dobyty Aleutské ostrovy. Na konci května vyplula japonská flotila pod velením admirála Jamamota vstříc Midwayi. Japonci usilovali o další překvapivý úder, avšak Američané krátce předtím prolomili japonský kód a byli tak zpraveni o jejich úmyslu. 4. června 1942 se Američanům podařilo v bitvě u Midway rozdrtit japonské letadlové lodě, jež tvořily jádro japonských námořních sil, načež Jamamoto nařídil ústup. Po pouhých šesti měsících skončilo období japonských úspěchů, neboť císařské námořnictvo se z této porážky, která ho připravila o klíčové letadlové lodě, nikdy zcela nevzpamatovalo.