Jdi na obsah Jdi na menu
 


Husité

16. 3. 2007

Husité   

Radikální reformní hnutí, hlásané mistrem Janem Husem a žádající spravedlivější sociální řád, se po upálení svého zakladatele v Kostnici lavinovitě šířilo mezi všemi společenskými vrstvami: venkovskými poddanými, městským obyvatelstvem a značnou částí šlechty. Pro nacionální zaměření zůstalo však omezeno pouze na české obyvatelstvo.
     Na jaře 1420 založili husité město Tábor, kde měla převahu revoluční chudina.Tábor byl nejdůležitějším obhájcem revolučních požadavků naprosté rovnosti.
     Měšťanstvo a šlechta zformulovaly svoje požadavky do čtyř pražských artikulí: žádaly svobodu kázání slova božího, svobodu přijímání "pod obojí", zákaz světské moci duchovenstva a trestání smrtelných hříchů bez rozdílu stavu.
     V červnu 1421 sněm v Čáslavi zvolil devítičlenou vládu, která spravovala Čechy, protože král Zikmund byl sesazen. Papež a Zikmund se marně snažili zlomit moc husitů. Všechna jejich vojenská tažení skončila neúspěšně. Žoldnéřské vojsko mělo z husitů a jejich způsobu boje strach a nejednou ve zmatku utíkalo z bojiště ještě před zahájením boje.
     Husitská vojska se nespokojila jen s obranou země, ale podnikala i výpady do okolních zemí. Nazývali je "spanilé jízdy". Po smrti Jana Žižky z Trocnova se vůdcem husitských vojsk stal Prokop Holý.
     Navzdory vojenským úspěchům se v husitském hnutí začal projevovat vnitřní rozklad. Objevily se rozpory mezi radikálními požadavky chudiny a umírněným měšťanstvem a šlechtou, vznikl nesmiřitelný spor mezi Prahou a Táborem.
     Projevem těchto rozporů bylo i úkladné zavraždění populárního kazatele a vůdce pražské chudiny Jana Želivského. Vnitřní rozklad husitského hnutí vyvrcholil 30. května 1434 bitvou u Lipan, kde vojska umírněných husitů a katolíků porazila vojska radikálů vedená Prokopem Holým, který v bitvě padl. V červenci 1436 sjezd v Jihlavě vyhlásil kompaktáta, která byla vlastně obměnou umírněných čtyř pražských artikulí. Praha získává utrakvistického* biskupa, v Čechách a na Moravě je povoleno přijímání pod obojí.

 

 

1391    založení Betlémské kaple v Praze

1392    Pravidla Starého a Nového zákona Matěje z Janova

1402    Jan Hus kazatelem V Betlémské kapli

1403    odsouzení 45 článků v Betlémské kapli

1408    Husův rozchod s pražským arcibiskupem

1409    Dekret kutnohorský - vydaný Václavem IV., přiznávající českému národu na Karlově univerzitě 3 hlasy proti 1 hlasu německému (konečně to někoho napadlo - pozn. Votan)

1412    odpustkové bouře v Praze; poprava tří mladých lidí; Husův odchod na venkov

1413    Husův spis O církvi

1414    počátek přijímání podobojí

1415    Husova smrt; protesty české šlechty

1416    upálení Jeronýma Pražského

1417    radikalizace lidového hnutí

1419    poutě na hory; v červenci převrat v Praze (defenestrace konšelů)

1420    založení Tábora; čtyři artikuly pražské; porážka I. křížové výpravy; smrt Mikuláše z Husi

1421    vyhlazení adamitů a pikartů; v červenci čáslavský sněm

1422    porážka II. křížové výpravy; poprava Jana Želivského

1423    "Menší Tábor" Jana Žižky

1424    porážka panské jednoty u Malešova; Smrt Jana Žižky

1425    upevnění moci husitských bratrstev

1426    Prokop Holý v čele husitských vojsk; porážka III. křížové výpravy u Ústí nad Labem

1427    porážka IV. křížové výpravy u Tachova; počátek "spanilých jízd"

1429    schůzka se Zikmundem Lucemburským v Bratislavě

1430    Beheimštejnská smlouva

1431    porážka V. křížové výpravy u Domažlic

1433    veřejné slyšení husitů v Basileji; sirotčí výprva na břehu Baltu

1434    30.5. bitva u Lipan; smrt Porkopa Holého; zánik polních vojsk.

1436        jihlavská kompaktáta a přijetí Zikmunda Lucemburského za č. krále; odboj Jana Roháče z Dubé



Jan Hus

 Jan Hus kázal apoštolskou chudobu, odmítal církevní fiskalismus, beneficia, kupování úřadů a kupčení s odpustky. Učil také, že světské i církevní vrchnosti ztrácejí po spáchání těžkých hříchů právo vládnout. Husovo učení vzbudilo velký ohlas u Čechů, jejichž národní cítění povzbuzovalo. Protože vysoký klérus tvořili v Čechách z velké části Němci, dostávaly Husovy útoky proti zesvětštělé církvi národní zabarvení.
     Husovi nejprve zakázali jakožto knězi kázat, pak byl uvržen do klatby a kvůli odpustkům se dostal do sporu i s králem Václavem IV., jenž ho až dosud chránil. Římskoněmecký král Zikmund mu nabídl s pozváním na koncil i ochraný glejt. Hus se v Kostnici objevil 3. listopadu 1414, první výslech se konal 28. listopadu. Přes Zikmundovy protesty byl zatčen a postaven před soud. Bylo mu předloženo 30 kacířských článků z jeho spisů a požadováno na něm, aby je odvolal. Hus však trval na pravověrnosti svého učení a odmítl odvolání, a tak byl 6. července 1415 odsouzen k smrti upálením. Ježtě téhož dne byl rozsudek vykonán.
 

 

Jan Žižka

Nikdy neporažený husitský vojevůdce a tvůrce husitské bojové taktiky. Narozen kolem roku 1360 v chudém jihočeském rodu, byl nucen si obstarávat svou obživu ve vojenských službách, po jistý čas dokonce jako šlechtický člen lapkovské družiny. Královským listem z roku 1409 mu však byly všechny viny prominuty. Roku 1410 se zůčastnil v české vojenské posile po boku polsko-litevského vojska vítězné bitvy u Grunwaldu proti Řádu německých rytířů. Poslední léta před vzplanutím revolučních bojů prožil jako králův "čeledín", tedy člen ozbrojené stráže.
     Na historickou scénu vstoupil roku 1419, kdy za podzimních bojů v Praze se zasloužil o dobytí Vyšehradu. Pod jeho vedením zaznamenalo táborské vojsko rozhodné úspěchy a stalo se první vojenskou silou v zemi. Ač ztratil roku 1421 i druhé oko, zůstal v čele vojska a nadále se v rozhodné míře podílel na politických rozhodnutí. Jeho snahou byl společný boj proti zkažené církvi a králi Zikmundovi. Tvrdě porazil síly panských odpůrců a roku 1424 stál vlastně před cílem svého snažení - před sjednocením hnutí proti společnému nepříteli. Nenadálá smrt 11. října 1424 překazila jeho státnické plány.
     Žižka vybudoval stálé polní vojsko, vypracoval systém obrany ve vozové hradbě a nasazení dělostřelby. Je právem označován za největšího vojenského génia českých dějin.

 

Prokop Holý Veliký 

Pocházel z pražské měšťanské rodiny, ale jinak je o jeho mládí známo velmi málo. Zřetekně vystupuje v pramenech až od počátku husitské revoluce. Jeho osobnost se uplatnila v bratrstvu velmi brzy a lze ho charakterizovat jako důsledného prosazovatele revoluční politiky. Ačkoli neměl nikdy hodnost hejtmana, nýbrž jako kněz vždy jen správce vojsk, patřil k nejlepším válečníkům husitství. Jeho dílem byla drtivá vítězství nad vpády nepřítele u Ústí, Tachova a Domažlic. Prosazoval strategii ofenzivního husitství a pod jeho vedením také husitská vojska dosáhla rozhodných úspěchů při zahraničních taženích, zvláště při spanilé jízdě do Saska a Frank na přelomu let 1429 a 1430. V politice zastával neúhybný postoj proti manévrům církve i domácí konzervativní pravice. Byl účastníkem husitského vystoupení na basilejském koncilu. Při obležení Plzně na podzim roku 1433 však ani on nedokázal zabránit rozkladným tendencím ve vojsku a byl v hádce zraněn a sesazen z velení. Přes tento nevděk neváhal se vrátit do čela polních vojsk, když se sešikovala proti nim panská jednota. Se svými bratřími setrval pevně až do smrti v bitvě u Lipan.
     Prokop Holý byl skutečně důstojným dědicem Žižkova válečného věhlasu a politického rozhledu. 

Husitské manifesty

Propagační veřejné listy, vyhlášky a oběžníky husitských stran i skupin, psané podle určení česky, latinsky a německy. Právě husitské manifesty (1419 - 1420) vyjadřovaly vesměs základní programové požadavky, zatímco husitské a táborské manifesty z 1430 - 31 byly především určeny k výkladu a k obhajobě husitského programu v zahraničí. Husitské manifesty se dostaly i do vzdálených evropských zemí.


Husitské sněmy 

Shromáždění šlechty (vyšší a nižší), zástupců královských měst a polních vojsk v období husitského rev. hnutí (1419-36) k řešení politických a ideologických otázek, týkajících se řízení státu. Účastníci husitských sněmů byli věsměs představitelé husitských složek tvořících se stavů (panského, vladyckého a městského), ideologickou základnou čtyři pražské artikuly. Ve 20. letech 15. století měla iniciativní postavení především města (zvl. Praha), koncem 20. let a ve 30. letech se moc přesouvala do rukou šlechty. Nejvýznamějšími byly sněm čáslavský (červen 1421), svatohavelský (říjen 1423), kutnohorský (únor 1431), svatomartinský (prosinec 1433) a svatovalentinský (březen 1435).

Husitské svazy

     Politicko-vojenské spolky měst a šlechty určité oblasti, volně přidružené k jedné z husitských stran. Jejich cílem bylo upevnění moci, vzájemná ochrana a hospodářské zajištění vojska. Města si podržela vnitřní samosprávu, vojenské hotovosti však často velel dosazený hejtman. 1421 vrchol moci pražského městského svazu (21 měst). S táborským svazem městským svazem (1421, 7 měst) úzce spolupracoval lounsko-žatecký svaz. Orebský svaz v čele s Hradcem Králové a Čáslaví se upevnil 1423 zásluhou Jana Žižky. Od roku 1426 měla bratrstva a městské svazy rozhodující vliv v Čechách až do bitvy u Lipan.


Husitské synody

     Shromáždění kněží a kazatelů jedné nebo více husitských stran, jednajících o liturgických a ekleziologických* otázkách . První význ. h.s. v září 1418 v Praze (svatováclavská). Povahu synody měla též schůzka táborských a pražských kněží ve Zmrzlíkově domě 1420. Společné h.s. 1421 v Praze (svatoprokopská), 1423 na Konopišti, 1425 v Praze, 1432 pražského a sirotčího duchovenstva v Praze; 1434 a 1437 v Praze. Z dílčích synod byly význ. pražanů 1421 a 1426 (v Roudnici nad Labem) a táborských 1424 (v Klatovech).

Husitská literatura

     Historická vývoje české literatury, jejíž kořeny lze hledat na počátku 15. století (v době Husova kazatelského působení) a jež doznívá v tvorbě P. Chelčického a vznikající jednoty bratrské (60.-70. léta 15. století). Nositelem lit. života v tomto období se stalo měšťanstvo a v období největšího revolučního rozmachu lid. Rozvíjela se zejm. literatura směřující k aktuální skutečnosti, hlavní zájem se soustředil na díla vzdělávací, náboženská a modlitební. Do popředí vystupuje píseň duchovní, válečná (Ktož jsú boží bojovníci) nebo časová (Zajíc biskup Abeceda), traktát (J. Hus, Postila), kronika, tedy žánry, které podtrhují apelativní funkci um. díla. Nové úkoly, kladené na literaturu, působily na zjednodušení výrazových prostředků, ale také na postupné odstraňování latiny z lit. života.


Husitský zpěv

     Důležitou funkci plnily, jako nástroj ideologického boje, české lidové duchovní a válečné písně, většinou jednohlasné, v nichž se projevovaly myšlenky husitského revolučního hnutí. Pramenem husitského zpěvu je zejména Jistebnický kancionál (písně Ktož jsú boží bojovníci, Povstaň, povstaň, veliké město Pražské, Dietky, v hromadu se senděme). Na tradici h.z. navázal zpěv jednoty bratrské, z tradic h.z. čerpali skladatelé jako Smetana, A.Dvořák, Suk.

 

Jistebnický kancionál

 

Ktož jsú boží bojovníci

 

(poč. 20. let 15. st.)

 

 

Tato píseň je nejznámější písní Jistebnického kancionálu. Byla složena patrně vzdělancem, ale určena pro prostého člověka bojujícího za husitské ideály.

 

 

 

Ktož jsú boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od boha pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.

Kristusť vám za škody stojí,
stokrát viec slibuje,
pakli kto proň život složí,
věčný mieti bude;
blaze každému, ktož na pravdě sende.

Tenť pán velíť se nebáti
záhubcí tělesných,
velíť i život složiti
pro lásku svých bližních.

Protož střelci, kopiníci
řádu rytieřského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomnětež všichni na pána štědrého!

Nepřátel se nelekajte,
na množstvie nehleďte,
pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřáteli neutiekajte!

Dávno Čechové řiekali
a příslovie měli,
že podle dobrého pána
dobrá jiezda bývá.

Vy pakosti a drabanti,
na duše pomněte,
pro lakomstvie a lúpeže
životóv netraťte
a na kořistech se nezastavujte!
Heslo všichni pamatujte,
kteréž vám vydáno,
svých hauptmanóv pozorujte,
retuj druh druhého,
hlediž a drž se každý šiku svého!

A s tiem vesele křikněte
řkúc: Na ně, hr na ně!
Bran svú rukama chutnajte,
bóh pán náš, křikněte!

 

Husitská taktika boje

 

Vojenství a zejména vojenské umění ozbrojených sil husitského hnutí, zaznamenalo zvláštní epochu v dějinách vojenství a získalo převahu nad rytířskými vojsky. Upaltňovalo nové taktické prvky, jako jsou převaha pěšáků vyzbrojených zbraněmi střelnými, bodnými a údernými; jezdectvo lehké a nečetné šlechtické; dělostřelectvo hrubé obléhací a polní; vozové hradby; proti přesile převaha sil v rozhodujícím místě a čase, rychlé a pružné manévrování, útok z ústupu.
     Převaha husitských vojsk se projevovala i v jejich vysoké bojové morálce. Všichni šli do boje s přesvědčením, že zápasí za spravedlivou věc. Proto také měl husitský chorál "Ktož jsú boží bojovníci" mocný bojový účin a jeho zpěv nejednou obrátil nepřítele na útěk ještě dříve, než došlo k boji. Husitská vojska se řídila zvláštním vojenským řádem, jenž zaručoval dokonalou organizaci a kázeň, kterou nikdy nemohla mít vojska protihusitská, naverbovaná z nejrůznějších končin Evropy a dychtící toliko po válečné kořisti.


Nepřátelská vojska 

Hlavními organizátory boje proti českému revolučnímu hnutí se stali uherský král Zikmund (jemuž šlo především o dědictví po zemřelém bratrovi) a římská církev, která chápala nebezpečí hrozící jí od upevnění revolučního hnutí v Čechách.
     Církevní výzvy a usilovná činnost krále rozmnožily už v roce 1420 veliké vojsko, složené z křižáků mnoha národností a jazyků. Smíme-li věřit Vavřinci z Březové, shromáždili se u Prahy: "Čechové a Moravané, Uhři, Charváti, Dalmačtí a Bulgaři, Valachové, Sikulšťí, Cuni, Jasi, Rusové, Holí i Slováci, Prušané, Švábi, Turyngenští, Štýrští, Míšenští, Bavorští, Rakušané, Sasíci, Frankové, Franští, Angličané, Brabanští, Vestfálové, Holandové, Šveycaři, Lužičtí, Korytané, Aragonští, Hyšpanové, Poláci a Němci od Reyna a jiní mnozí."
     Už z tohoto soupisu je zřejmo, že převahu měla vojska ze zemí sousedících s Čechami, ze zemí německých, z Rakouska, z Uher, ze Slezska a Lužice. Tyto země dodávaly hlavní síly nepříteli v průběhu celého období války proti husitským Čechám.
     Křižácké armády byly nástrojem církevní i světské reakce v boji starého feudálního světa proti husitskému hnutí. Nesly všechny znaky feudální roztříštěnosti a třídní výlučnosti a byly proto morálně slabé a neukázněné. Ani veliká početní síla, ani nejmodernější tehdy bojová technika nemohly jim zaručit vítězství v nespravedlivé, panské, utlačovatelské válce, ve které křižáci neúspěchy na bitevním poli nahrazovali zvěrstvy, krutostí a terorem proti bezbranému lidu. V boji proti jakékoliv soudobé armádě feudálního typu byly by významnou silou, avšak musely podlehnout tam, kde narazily na vojsko nového typu, vojsko, které bojovalo za uskutečnění požadavků prostého lidu.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář